PÍSAŘ
Jak ptáče uštvané, když člověk rozpustilý
zničil mu hnízda útuleček milý
zabiv mu otce s mateří,
po marném letu se srdečkem chvějným,
znaveno kvapem marným, beznadějným,
hlavičku k spánku schýlí pod peří:
tak zapředl tě ve své bludné sítě
útěšný spánek, přemilené dítě.
Tvé slzy uschly, očka zavřela se
a úsměv libý na rtu se ti třase,
a všechen bol již ulét’ jako stín,
a přece dnes ti, sirotečku malý,
matičku drahou pochovali
a uložili v země věrný klín.
Jak bříza bílá spícím nad potokem
nad tebou bdím teď starostlivým okem.
Večerní vzduch sem oknem libě vane,
a kučery tvé větrem rozvívané
tě hladí něžně po líci.
Mně, starci, tebe, dítě mladé,
osudu ruka ve klín klade –
já hladím tebe rukou chvějící.
Vždyť sličné tvojí tváře rysy
mou tají pohádku, tak bolnou kdysi.
16
Tvé dětské tváře nach, tvé čelo jasně bílé,
tvé rysy, hochu můj, tak prostě ušlechtilé,
tvých očí modrý jas –
mi kreslí obraz čárné barvy tahem,
jejž zřel jsem kdysi s utajeným blahem
a který navždy, navždy zhas’!
V té vůni večera, kdy větřík libě vane,
tvé matky zjev mi blahý v duši mojí tane.
Mé myšlenky tam bloudí v uplynulých letech
po zašlých po dobách, po minulosti květech
jak pestrobarví motýli.
V těch květech sladký pel je jenom v prášcích malých,
však hořkosti mi ve všech květů kalich
až dost ti dnové zašlí vmísili.
Leč duše moje přece mileráda
i hořké tyto květy znova rozekládá.
Já byl jsem mlád, já orlem být se cítil,
v mém srdci ideálů roj se zářným bleskem nítil,
já hlavu tyčil výš!
Však mládí prchlo, orel s výše klesl
a ideálů lesk se v prosu žití snesl
a v život chladný jeho čaroříš.
Svých libých snů jsem přečarovnou záři
nad písmem spřádal – v kanceláři.
Byl milý večer – ticho kolem svaté –
a ze zahrady kvítím přebohaté
líbezná vůně vane šeříka – –
a otevřeným oknem slyšet akord měkký,
an z piana se linul, jak proud řeky
když valí se a stená, naříká...
A ruka umělá zas píseň ptačí vije
v podobě něžné, vábné melodie...
17
Vzduch chvěl se písní, chvěl se jejím zvukem –
já omámen byl slavičím tím tlukem,
jenž harmonií líbeznou mi zněl...
Jak víly sladký zpěv v jezerní bílé páře,
jak v legendách serafů hlas božího u oltáře,
jak stromů šepot, tak se rozšuměl.
A ruka umělá zas píseň ptačí vije
v podobě něžné, vábné melodie.
Zvuk dozněl táhle. Čí to ruka byla,
jež líbezné ty zvuky vykouzlila?
Tam v okně protějším se mihl dívčí stín.
A duší mojí tajná blahost táhla
jak příroda, tak svatá, neobsáhlá,
a hluboká jak mořský, siný klín. –
Tím první láska zrazuje se ruchem,
jak rajský ptáček prolétajíc vzduchem. –
Když druhého dne k písmu jsem se klonil,
tu onen nápěv duší mojí zvonil
tak něžně a tak zlehýnka...
A libý dech mi vanul po mém líci,
jak kdyby černovlasá, ruměnící
se ke mně tiskla hlavinka.
A láska časná, v okamžiku zkvetlá,
mým srdcem nyní šepotavě létla. –
Když den se snoubil s nocí za červánků,
tu opět ke mně v šepotavém vánku
piana píseň zazněla;
a přerozkošně svůdném ve profilu
zas dívku zřel jsem jako sličnou vílu,
jak vtěleného anděla – – –
A záměr v srdci vzklíčil rozechvěném
se seznámiti s dívky oné jménem.
18
Den na to zvěděl už jsem cele,
že dívka dcerou jesti učitele
a že zde s tetou žije v zátiší – –
než týden týdnu ruku stiskal,
já přátelství si obou získal
i srdce touhu splnil nejvyšší.
A lásky růže majíc dosti světla
teď v bujný květ se rozekvetla.
Když u piana častokrát jsem stával
a v dívky sličný obraz zraky zahloubával,
tu bylo mi jak ptáku lehounce,
a když svou kučeravou hlavu od not zvedla
a snivým okem vlídně na mne hledla,
já mněl, že blaho mé je bez konce.
Já písař ubohý v své lásce vroucí
jsem zámky sobě stavěl vzdušné, zlatoskvoucí.
Jak Arab bludný na poušť vzhledne v děse,
když obraz luzný v niveč rozplyne se,
jejž kreslila mu fata morgana,
tak prohledl jsem s hrůzou milostného ze sna,
tak zmizela má radost bláhová a plesná,
když poznal jsem, že láska má je zklamána.
A naděj zářivá, jak orel jež se výše nesla,
teď orlem raněným mi k nohám klesla.
Můj sok byl šťastnější; byl bohat, krásnolící,
já jenom muž byl vřele milující,
on obchodník, já písař pohříchu –
Jak hroudy na rakev mi slova zněla,
když „To náš přítel“ usměvavě děla
mne představujíc svému ženichu.
Pro mne jen úsměv, pro něj srdce kryla –
a přec jak krásna byla, roztomila!
19
A přišel den, kdy s chvějným srdce vznětem
a s nevinnosti liliovým květem
ženichu po bok ve chrám kráčela – –
Jak byla vnadna, jako luzná víla!
A krajek oblak bílý kol se rozestýlá,
a ona něžna, klidna, nesměla! –
Jak svlačec bílý s něhou v tmavé řase,
jak břečtan svěží k němu tulila se.
Ve dnů svých knihu obraz ten jsem kladl,
a ostrý jeho trn mi posud neuvadl
a ještě dnes mi mysl rozruší...
Ó, tehda klesl jsem až bolu pod únavou,
ó, tehda vírem mou to hřmělo hlavou
a zoufalství mi znělo ve duši.
I ztratit měl jsem zářnou svoji hvězdu,
neb strojila se s mužem ku odjezdu. –
A před odjezdem loučila se se mnou,
„Nuž s Bohem, příteli,“ a ručku jemnou
do ruky chvějící mi vložila. –
Mně bylo do pláče a se slzami
ta prosba vřelá se rtů splynula mi,
by štěstí květů jen se dožila.
I ona byla dojata a zasmušila,
ač moji lásku asi netušila. –
A život můj pak plynul v jednotvárném mihu,
a osud-písař v jeho šerou knihu
vždy jedno psal přehořkým písmem svým.
A často potom, skloněn v kanceláři
nad protokolů řadou s lednou tváří,
jsem spřádal snů svých bublinu a dým.
A k lásce první zašlé zas a zase
má mysl pookřáti vracela se. –
20
Jak řeka, která v pouště parném klíně
pomalu tekla přesmutně a líně,
svůj náhle zbystří proud,
když šumně prudkým vodopádem
se šine stinným háje chladem,
jenž otvírá jí nový, svěží země kout:
tak mysl má se pružnější mi zdála,
když v doby lásky mé se zahloubala.
A ve vzpomínkách takých, v trudné práci
rok za rokem se kvapně ztrácí,
rok za rokem tak hltí čas! –
Však přec jsem nenadál se, zraky mé že jednou
mé lásky předmět přemilený zhlednou,
že uvidím svou hvězdu zářnou zas. –
A tomu osudu, jenž svazky lásky láme,
též za sblížení děkovati máme. – –
Za soudní potřebou já s úředními spisy
ve hlavní město s pánem zavítal jsem kdysi
(oč běželo, to nevím doposud).
A hotov s prací zrak jsem zahloubával
v ten lidí šum a ruch i různé práce nával,
ve velkoměstský ráj i trud.
A často po ulicích těsných, šerých
jsem bloudíval tak ve myšlenkách sterých.
Byl jednou smutný den. Vše mlhy závoj halil –
a já tak maně daleko se vzdálil
od středu města v malou uličku.
A stranou hrály děti, zvonil žert a zněly jejich řeči.
Jen jeden hošík stál jich povzdálečí
a smutně hleděl s slzou na líčku.
Bol hluboký tak stínil jeho sličné tahy –
a dítě to byl’s ty, ó hochu drahý! –
21
Ta tvoje líc tak smutná, zrůžovělá,
ty mraky zármutku, jež s tvého plály čela
je halíce tak zlehýnka...
ty rysy tváře něhou svojí jemnou
mi mluvily tak řečí přetajemnou,
že duší chvěla blahá vzpomínka.
Čím déle hleděl jsem, tím více tvář tvá malá
mě na předmět mé lásky první vzpomínala.
Já k tobě sklonil se a ptal, proč žertu holubice světlá
ti s růžných tvojich rtův as ulekaně sletla,
proč nemísíš se v druhých dětí rej?
A tys mi děl, že matinka tvá chora
a že zde čekáš nyní na doktora –
a slza maně zrosila ti obličej!
Otce že nemáš, děl’s mi v bolu rozpačitém,
a chudoba že u vás nyní bytem.
Jak tajný hlas cos jímalo mi ducha
a srdcem chvěla se mi přetajemná tucha –
já matku tvoji vidět chtěl...
Čím víc jsem v tvou zřel tvář, tím víc mi byla známa,
a anděl lásky svaté svýma křídélkama
mi v duši moji zase zašuměl. –
Již šel jsi napřed beze slova, tiše,
já kráčel za tebou – ba letěl spíše.
A v jizbu malou, kterou šero skrývá,
má duše spěla žádostivá,
a neklamal mne tajný její hlas.
Já uzřel ji. Jak květ, jejž bouře sklála,
jak růže osiřelá, oprchalá,
jíž květy vichr mrazný rozetřás’:
tak snů mých královna mi zjevila se skvělá –
a v duši mé se láska dávná chvěla – –
22
Na loži hnula se, a když mne zhledla,
tu její tvář, jak bílý mramor zbledlá,
se na mne usmála zas přemilá.
A srdce bušilo mi v blahém zase tluku,
když chvějící se podala mi ruku
a mému příchodu se divila. –
Však také já, svou duši ztišiv rozbouřenou,
jsem udiven byl takou velkou, smutnou změnou.
Já doufal nalézt ji, jak bohatstvím se třpytí,
a místo toho chudoby jen hořké kvítí
skráň její zbledlou objalo –
A v její vpadlé tváři, v obličeji drahém
osudu rázným bezohledným tahem
je žalů psáno nemálo. –
Však ona tušila proud myšlenek mých křívolaký
a odkryla let závoj přede mými zraky.
A svěřila mi třesoucím se retem,
jak minulost jí zářným kvetla květem,
jak odkvetla zas po krátku.
Vír neštěstí jak statek jejich schvátil,
a manžel její zármutkem jak život ztratil
jí zanechav jen dítě v památku.
Jak bolestně jí léta potom tratila se
o vezdejší chléb krutém ve zápase.
Když neštěstí tak bouřilo kol lítě,
že jedinou jí těchou bylo dítě,
že pro ně strádala a nesla bídy trud –
A svěřila mi, jak se doby leká,
kdy dítě její opuštěnost čeká,
kdy ochrany mít nebude již odnikud.
A ona plakala, i ty jsi plakal v smutku,
a já svou hlavu nížil ve zármutku. –
23
A hlasem třesoucím jsem slíbil jí pak svatojistě,
že tobě, hochu, na otcově místě
vždy pevnou budu záštitou. –
A ona ruku svoji suchou podala mi,
a z očí vydraly se slzy jako drahokamy
na její líc od pláče brázditou. – –
Jak tehda, když si na piano hrála,
tak hudba nebeská mou duší plála.
A skromná světnička s tím zasmušilým šerem
mi zářila teď v svitu tisícerém
a měnila se v skvostný velechrám. - -
Však nač mám dále hovor o tom vésti?
Mně divná tucha vždycky v duši zašelestí,
když na ty doby vzpomínám. –
Já na rukou mám prášek ze křidélka,
však motýl uletěl, kde dál je velká...
Už zemřela. Jak zvadlý kvítek rozpadá se,
jak hvězda klesá v nočním tichém čase
po tmavém nebes blankytu,
tak zhasla navždy – anděl páně svýma
křídloma zamáv’ nad ní růžovýma,
by odnesl ji ku lepšímu úkrytu. –
Posledním hledem na tě, dítě, zřela –
a slova díků ke mně s rtů jí uletěla...
Už zemřela. Dnes v koutek země malý
mně světici a tobě máti pochovali – –
ó dítě mé – ó, mně je smutno tak!
Ten večer vonný, jako tehda býval,
když z piana se tónů snes’ sem příval...
Však, duše má, již mlč, mně vlhne zrak...
Proč miloval jsem, trpěl tak a toužil?
Ubohý písař více nezasloužil! –
24
Spi pokojně, ty přemilené dítě,
ta prsa písařova pevně ochrání tě,
spí, drahé dítě, zlehýnka...
Ať snů tvých roj se zlatotkaný spřádá,
ať zdá se ti, že v objetí tě vkládá
tvá ozdravělá maminka!
A starý písař chudý, jenž tě nyní líbá,
až probudíš se, zas tě ukolíbá.
25