NEJISTOTY

NEJISTOTY
Noc byla, těžce ze snění dýchaly lesy; praskaly větve jak v invasi plamenů neviditelných. Nejistota zdála se šeptati z času; jen země mlčela hlubokým tichem, ztraceným uprostřed věků jak moře, v nichž jednou temný valil se život a v tisíciletích ukládal křídová horstva. Podobny jejímu stínu velké myšlenky její se valily v dálku, kam je promítá slunce, šíře a šíře zahrnovaly tajemný prostor, až v jejich rozpjatou náruč se chytily první hvězdy. Ale nepokoj tísnil duše. Polibky vadly, květy neutržené. Ve tmách umlkli ptáci. Z katakomb zdály se vanouti větry. Slova záhadných výstrah šeptali vidoucí umírající. Každé zachvění listu padajícího zdálo se míti svůj ukrytý smysl, i tichý let netopýrů, kteří se snášeli nad zahradami, motýly lovili v letu, odvrhávali jejich křídla, z šera a měsíčních paprsků utkaná motýlí křídla. Něco velkého děje se v tomto čase, řekla má duše. Znovu pracuje osudný Kráter a vinice zaplavil lávou? Otevřené hlubiny smrti zrušily rovnováhu mystických větrů? Oblaky krve nad zeměmi táhnou? Či svatá myšlenka rostoucí v světlo, podobná stromu, jenž po věky šířil svou vůni a dával umdleným odpočinutí, milencům do snění vroucnost a staletý šepot a básníkům písně, podťatá hyne? 155 Ó Nejvyšší! V naší moci je nesmrtelnost naše, však přítomnost leží jak ozářená země v čas letní před pohledy tvými: mračno za mračnem stíny v ni hází, když tajemství zrajících Úmyslů promění pohled tvých zraků sladkých a strašných, všechno vidoucích! Jimi jedině, lhostejná k tisícům, ze svého snění se probudí země, neboť přiblížením tvých sluncí prahory její měknou jak z vosku a ona vytryskne v úzkosti ohnivým potem a novým přiblížením se rozdechne v páru poslušnou všemohoucnosti tvůrčí Mistra. 156