LÉKAŘ

LÉKAŘ
Ve rychlém běhu po kyprém sněhu ve chvatném honě klusejte, koně, dál! Aj, snížek padá, a můj kožich celý se zbělil sněhem za chvíli – tak dnové mnozí jíním vlas můj obestřeli a jak ten plášť ho zbílili. – Aj, větřík posměšně mi vlasy rozčepýřil a ve tvář mi je svanul v bílém chumáči. – Ó, mne už nepozlobíš, větře; s losem jsem se smířil, ač mnohdy při vzpomínkách je mi ku pláči. – Ach, v kvapném běhu vanou léta jak vítr zimný přes lada, pod jehož dechem, kde co krásně zkvétá, usychá, vadne, opadá. – I na mne kdysi ve minulém čase měňavé štěstí pohledlo, a jeho vábná tvář i ke mně sklonila se, však štěstí to tím vanem vybledlo! – – – Noc byla zimní, vítr chladným dechem mi vanul prudce do tváře – já ku nemocné kvapil rychlým spěchem lhostejně sedě v kočáře. Ba lhostejně, to ani jinak není, neboť to srdce doktora uprostřed nemocí a utrpení jak kámen tvrdý okorá. 11 Já ku nemocné vešel. Jizba šerá, v niž světlo vniká nesměle – na loži matka, u ní klečí dcera tak jako cherub v kostele. Já dále v jizbu vkročil. Dcera vstala, tvář její vroucná, přibledlá tak podivným mne kouzlem jala a do rozpaků přivedla. Tak byla jako sedmikrása, jak ve úkrytu vzkvetlá fiala; to její oko všechnu bolest hlásá, jež srdce její dojala. A zdálo se, jak kdyby toto dítě vnadné, ta postava tak spanilá matičku objat ve náručí chladné andělu smrti bránila. „Ach, pane drahý, pane, smilujte se, vyrvete máť ze smrti ramena – – –“ Já viděl, jak se ret jí bolem třese, jak strachem o matku je zmámena. Já viděl vše – a její prosby slova mou duší zněla v sterém ohlase – byla to prosba vřelá andělova, té odepříti nedá se. Já prosil Boha, kéž jen tentokráte má ruka matce žití zachová... a v mojí mysli tanou dcery vlásky zlaté a ústa krásná, svěží, nachová. V mé mysli tane obraz skvělý dcerušky sličné – anděla... Já vzrušený byl, rozechvělý, ledový doktor změněn docela. 12 Já jezdíval tam nyní každodenně, a zdárně dařilo se mému úsilí, neb zanedlouho nemocné se ženě ztracené síly zase vrátily. A byl jsem tomu nerad skorem, že matka zdraví brzo nabyla – – – neb rozkošným mne svojím rozhovorem vždy vábívala dívka spanilá. – A když jsem posléz chvějícím se hlasem jim řek’, že netřeba víc lékaře, tu hledla na mne dívka něžně očí jasem a pohledla mi vroucně do tváře. Ten pohled, jenž mně blaho věstil, byl májovým mi pozdravem – když „Jsme vám vděčny“ ret jí zašelestil, srdce mi tlouklo v citu jásavém. A bylo pro mne andělským to zpěvem, když ona dívka spanilá „Já miluji tě“ jednou řekla se úsměvem a ruměnec svůj na mých prsou ukryla. Tak její vděčnost změnila se v lásku – matička požehnala svému dítěti. Já domů odvez’ svou si sedmikrásku, bych pěstil si ji ve svém objetí. Jak blažen byl jsem, když se ke mně tiskla, tulíc se ke mně sladkým hovorem – tehdy mi slza blahá z očí tryskla, já dvakrát šťastným byl jsem doktorem! Svět záříval mně ve růžovém svitu, pak vše mi bájně zkvítalo... A když jsem od nemocných k svému spěchal bytu, tu náručí mne ženy vítalo! 13 Já byl jsem šťasten. To je mého blaha růžová, slunná pohádka. Však měnivá je lidská dráha a doba štěstí překrátka. – – – Ha, zimy bůh dnes řádí jaksi divě – mnou vítr mrazný pohrává... Tak v blaho mé mi osud zavál nepříznivě a ruka jeho drsná, mrazivá. V ten čas, kdy podzim žluté listí střásá, má růžolící fiala, má ženuška, má sedmikrása znenáhla vadla, zmírala. Jak podkosený květ mi rázem vadla... jen časem zraky zas jí zaplály, jen časem červeň horečná jí v líce padla a zruměnila rety v korály. Já marně léčil...anděl smrti bledý ten vyrval mi ji z mého objetí, já dodechnout ji slyšel naposledy, já umírat ji musil viděti! Vše pryč! – A od dnův oněch plných děsu zas doktorem jsem ledovým – jen ve vzpomínek dávných slunném ve okresu se potěším a sobě pohovím. Můj život celý byl-li pouští, ten čas byl oasou v ní převnadnou, jíž člověk dobrovolně neopouští, v níž květy vonné nikdy nevadnou. Můj život celý byl-li roven moři, ten čas byl v něm mi ostrovem, v němž ženy očí dvé mi bajně hoří, v němž vše plá v světle nachovém... 14 To žití mého zpověď celá, to žití mého krátká pohádka... a jak jsem dříve děl, mně vzpomínka ta vřelá je přemila a přesladka – – – Ach, pozdě do noci se sklání... Leč...bohudík už vidím vesnici, ku veliké a posněžené pláni jak hnízdečko se tulící... Nuž, tedy vzhůru – cesta nedaleká, nemocný čeká, hrozí snad skonem, lékaři, honem dál! Ve rychlém běhu po kyprém sněhu ve chvatném honě klusejte, koně, dál! 15