HROBNÍK

HROBNÍK
Nad hroby větřík šumný věje, omšelých křížů divná směsice, jak zakleta by kouzlem čaroděje, příšerně stojí v záři měsíce. V okénka jizby mojí vzhlédá tak lítostně ta luna bledá a budí v mysli upomínek tisíce, jež málem ztrácí paměť moje šedá. Ach, Bože milý, jak by neztrácela, vždyť hrobníkem už let jsem padesát, mnou zakopána víska skorem celá, já nezaplakal ani jedenkrát!... Však...jeden příběh v duši mou se vkrádá – už dlouhá od něho let jesti řada – na vrásky moje slzí proud kdy pad’, a příběh ten má mysl takto spřádá: Pohřbena matka, děcka živitelka; na hřbitov v rakvi dovezena netřené – na pohřbu nikdo nebyl – zima byla velká – jen dítě její zimou zmořené. Až posud tvářku jeho vidím sinou, po níž se slzné perly řinou; leč lidé krutí jako z kamene si opuštěné dítě k prsoum nepřivinou! 37 Když matičku jsem v hrob mu kladl a na ni sypal země proud, tu hošík ubožáček na kolena padl a plakal, že by kámen musil obměknout! Já zaťal zuby, marně slzu stíral a v duši maně záměr uzavíral, že dítku skrovný popřeji svůj kout – – Leč ohlédnu se – dítě pryč – a v dáli nářek zmíral. Byl večer. V duši mou se vkrádal bědného děcka povzdech každičký. – Už bylo bílo. Snížek tiše padal a rozprostíral svoje hvězdičky; však v mojí duši pláč a steny hošíka zněly, který opuštěný zahyne jistě za čas kratičký. – – Však, co to? Slyš! – Já stanul udivený. Já stanul udivený, slzu stíral... Tam na hřbitově divně hlaholí hlas dětský, tklivě, jak by odumíral. – Či vítr to jen zavál v okolí? A zase ticho ničím nerušené... jen časem v kříže obemšené tklivě, až srdce rozbolí, zní lkání smutné, přidušené. Sníh přestal padat; měsíc v světlém jasu své rozlil světlo pustém na hrobě – já vyhled’ oknem – trnu ve úžasu – tam cosi klečí lidské rovno osobě? A v tichu nočním větru spěchem to ševelilo občas tichým vzdechem – či sen to – či se klamu v podobě? – toť ono dítě v bolu bezútěchém! 38 Já vyšel ven, a vítr jedovatý ten ovál mne, když kroky sněhem zavrzly. Jdu k hrobu ženy – ó, ty Bože svatý! tam hošík klečí, probůh, umrzlý! Tak klečel – cherub, a ve vlásky plavé mu sněhu hvězdky vmrzly poletavé, a ruce něžné ku modlitbě spjaty a rtíky modré, libě usměvavé... Probůh, já pláču, na má líce zvadlá, v něž osud žaly uvykl si psát, mi perla slzy přehořká zas spadla, a není jedna, je jich celý řad. – A v tichu nočním větru spěchem v mé duši ševelí to děcka vzdechem, jež teď už přestalo as naříkat, jež teď už asi pěje celým dechem! – Nad hroby větřík šumný věje, omšelých křížů divná směsice, jak zakleta by kouzlem čaroděje, příšerně stojí v záři měsíce. V okénka jizby mojí vzhlédá tak lítostně ta luna bledá a budí v mysli upomínek tisíce, jež málem ztrácí pamět moje šedá. 39