KU DNI 12. DUBNA 1887

KU DNI 12. DUBNA 1887
Ten kraj náš, jemuž šumná Dyje svých vlnek stříbro ku ozdobě vije, jenž v pahorků svých rozvlněném páse té krásné země České dotýká se, kraj náš, jejž v nepoznání šerou síti jak v pavučinu zapřed’ mnohý věk, dnes jasnou sílu ve svých žilách cítí, dnes ve nový se, jasný šatí vděk, jak příroda, když vrátila se Vesna, zas slaví skvělé probuzení ze sna! – Hle, celý národ po staletém spánku se vzbudil doby nové za červánků, a vlast zas slavná, mohutná a smělá si hymnem velkým „Excelsior“ pěla – a jen náš kraj, ač vzkříšení to cítil, přec ještě dřímal tichý polosen; však šero prchlo – den se jasný vznítil, vším ranním půvabem jsa orosen! Jak ptactva řada, která k nebi vzlétá, tak nová vstala křisitelů četa! 122 A naše Telč je ve zářícím hledu, co hosty milé ve svém vítá středu – vždyť sem se sešli, v vznešené by chvíli ve svorném styku vzpružili své síly! Nuž, buďte vítáni! Jste bojovníci, již ku svému se znáte praporu – toť prapor vlasti, věčný, slavný, skvící, zápasů hoden, mužných odporů! Nuž vpřed! A v světle zákona a práva ať vítězství se ku nám skloní, sláva! Je ještě málo nás a mnoho dříme – leč proto z dráhy své se nevzdálíme, a naše snahy, horoucí a svaté, přec vyplnění dojdou jedenkráte. Jsme jak štěp bujný, třeba nepatrný, jenž vzrůstá přec a ve květ vyklíčí, a ač ho tísní okolní snad trny, přec korunu svou nad ně povztýčí! A nastanou snad jednou dnové zlatí, kdy po celém se kraji rozkošatí! Leč nač se lekat bouří, víru, trudu, když pro oteckou děje se to hrudu, když do náruče vlasti, naší matky, ztracené dítky vekládáte zpátky! Ať ruka vaše nikdy neusíná, vlast vybízí nás prosbou nejvyšší jak z keře na poušti hlas Hospodina, když „Veď můj národ“ volal k Mojžíši. Pak naše nadšení nám sloupem bude, jímž Mojžíš veden moře přešel Rudé! 123 Kraj náš je polem, kde jen mrtvo vládlo, tam zabořme své práce bystré rádlo a s naložením veškeré své síly tu brázdu veďme ku pravému cíli. Myšlenky sejme – Bůh popřeje vláhy – a vzejde jednou blahodárný čas, že všechny práce, všechny naše snahy ve plný, těžký uzrají nám klas. Nuž k dílu jen a se vzpomínkou na žně v počaté práci pokračujme snažně! A vlast nám požehná! I slzou v líci je matka vlast vždy matkou milující, jeť matkou slavnou v bohatýrské říze, jež činy slavné v dějů píše knize a požehná nám matky díkem vroucím, když pozná ve nás syny nadšené – a slávy chrám zas věku ve budoucím oblouky hrdé k výši rozklene – orlice naše ozdobená pestře své křídlo šumné zase hrdě vzestře! 124