I V SOUMRAK DUŠE MÉ...

Otokar Březina

I V SOUMRAK DUŠE MÉ...
Ve mdlobách rozkoše den v loži světla podřim’, jež v jemných sepiích se lilo šatem niv; zpěv zmladlých paprskův až k nebes jásal modřím a v lesů teskný mír si léhal tich a sniv. Žal osamělých cest svým zlatým deštěm zkrápěl, po stromech oněmlých se slíval v tuhou zem; šer dálek zmlžených do zlatých lázní ztápěl a radost zemřelou svým křísil polibkem. I v soumrak duše mé jas bílý střel se v zářích jak okny zlatý pruh do nemocničních cel, když k hlavám trpících se prýští po polštářích a měkkým líbáním se dotkne vlhkých čel. 146