ZE ZÁVĚSTÍ UKRAJINSKÝCH

Otokar Březina

ZE ZÁVĚSTÍ UKRAJINSKÝCH
Vstup
Jak poutníkovi besídka je stinná, tak mému duchu byla Ukrajina ve době mládí blahých chvil; jak Argonautům zlatá byla vlna, i mně ta země čárná, tajuplná byl blahý, milý cíl. Já přál jsem sobě častokráte, bych viděl Dněstru, Donu toky svaté, bych lid kozácký zřel – lid, který pro svobodu svou i víry se vyvinul na mužné bohatýry a sršel blesky smrtných střel! – Já přál si vidět širé stepi, kde u svých huslí pěvec slepý si z bájí epopeje přad’, já přál si vidět Ukrajinu dumnou, tak hroznou ve boji a v tanci šumnou, a jejích reků řad. Já neviděl je – avšak mocná touha, snad snění jen – snad hračka pouhá mi vnukly tento zpěv... před zrakem mým však v nevadnoucí kráse tak ozářena dumou vypíná se jak nebes krásný zjev! – 59 PÍSEŇ O CHURUŠENKOVI
Havranů se hejno slétlo s všelikých stran velkou silou – slétnouce se, usedli si osamělou nad mohylou. Dohromady dali hlavy, starý havran silným hlasem moudře pak všem vypravoval, co se dálo přede časem. Zaslechl je slepý hudec, neslyšel však hovor celý; havranů se proto zeptal, by mu všechno pověděli. A když mu to pověděli, složil píseň o tom čině, zazpíval ji všem kozákům po té širé Ukrajině. Zazpíval ji všem kozákům nade Dněstrem, nade Donem, zahlaholil onu píseň svého hlasu zvučným zvonem. ***
60 Letí hejno sokolíků sokolic svých ve objetí, perutěmi mávaj’ kolem, jako vítr s větrem letí. A vpředu jich mladý sokol, sokol vůdce, sokol švarný zrakem orlím vůkol hledí ve klid stepi jednotvárný. Nejsou to však sokolíci, kteří hnízdí ve skal šeři, kteří mají ostré zoby, kteří mají lesklé peří. Není též to mladý sokol, ten, co v přední řadě létá: kozák je to Chorušenko, za ním jeho věrná četa. Snes’ se luňák v Ukrajinu, ostrý dráp jí v hrdlo vrýval. Bouře hrozná slétla k zemi, nesla s sebou blesků příval. A ten luňák a ta bouře, Turčíni to byli smělí, kteří nesli blesků příval, kteří ostré drápy měli. A tu povstal Chorušenko: „Na Turka teď, páni, svorně!“ Zajásala kozačina, na Turka se hnala vzdorně. 61 Marně luňák ostré drápy, marně bouř své blesky nese, skála tvrdá neustoupí, čelo vzdorné nesehne se. Marně Turek měl své meče, marně střílí v mužů houšti, skála tvrdá neustoupí, čelo vzdorné nepopouští. Zvítězila kozačina, poloměsíc zmožen zlatý. Nyní, vraha potepavše, vracejí se v rodné chaty. A step chví se pod kopytem ořů bujných, hbitých celá, a vzduch třás’ se hromem písní, junácká jež hrdla pěla. ***
Byla růže při potoce bílá jako snížek padlý, její něha přelíbezná, její vděk byl neuvadlý. A ta růže při potoce krásná děva v luzném svitu, u matky a u tatíčka žila doma ve úkrytu. 62 Oj, ta měla hezké líčko, oj, té černé oči září, že bys darmo kolem hledal takých očí, takých tváří. Junák dobrý Chorušenko okolo šel v ranní chvíli, pohlédl jí v černé oči, pohlédl v tvář sličné víly. A ač byl on junák pravý (junák pravý nedbá ženy), přece, jak jen na ni pohled’, zůstal státi zaražený. Viděl líčko, krásné líčko, které tmavé vlásky vroubí, viděl oči, tmavé oči, utopil se v jejich hloubi. Avšak také krásná Sáša zřela ráda na jonáka, který rostlý jako jedle, který rychlý nade ptáka. A tak na ten první pohled už si rozuměli zcela, a ta jejich srdce mladá lásky spolek uzavřela. Přišel jednou, přišel zase, před otcem svou hlavu sklonil, uklonil se dobré máti a svým retem prosbu zvonil: 63 By mu dívka dána byla za milenou v žití družku, by mu Sáša dána byla za milenou za ženušku. Svolují hned otec, máti, aniž jaký odpor kladou. A tak Chorušenko odved’ do domu si ženu mladou. V ten čas země zachvěla se Turka koní pod kopyty, v ten čas na něj se kozáky Chorušenko vytrh’ hbitý. Nyní pak se domů vrací ku své žínce plný blaha, kterou opustil on nerad, aby vyhnal příval vraha. Stýská se mu po těch očích, po těch tvářích růžných, tmavých, po té šíji labuťové, po těch vlasech leskle tmavých. Stýská se mu po polibcích, po objetí plném blaha, rád by byl, by chvěla se mu v náručí zas žínka drahá. Proto bodá svého koně, jako vítr s větrem letí, ku rodinné chvátá chyšce. Za ním druzi ve zápětí. 64 A step chví se pod kopytem ořů bujných, hbitých celá, a vzduch třás’ se hromem písní, junácká jež hrdla pěla. ***
Dvakrát slunce přešlo stepí od východu ku západu, dvakrát luna nachýlila k zemi svoji tváře vnadu. A když po třetí už slunce octnulo se na obzoru, dojel s druhy Chorušenko v rodnou vísku k svému dvoru. Jeho druhů nemnoho už, neboť molodcové milí po té cestě širou stepí v chaty své se navrátili, které vítr v stepi širé porůznu tak sem tam svanul jako stádo porozběhlé. Chorušenko doma stanul. Avšak jak tu kolem hlédl, jakmile zrak kolem točí, pobledly mu jeho líce, zachmuřily se mu oči. 65 Avšak jak tu kolem hlédl, krev mu v žilách vzbouřila se, rozbouřila, klokotala – na rtu se mu výkřik třase. Pohlédl on na soudruhy, již s ním stejný domov měli, ti však stáli jako sloupy, ani brvou nezachvěli. Ani brvou nezachvěli, každý tichý, každý němý, každý s mračným stojí čelem, zaťatými se pěstěmi. To, co dříve byla víska – zbořeniště obraz pustý, trámy kolem dohořívaj’, kouř vše halí v závoj hustý. A porůznu mezi rumy hejno ptáků černoperých drží sobě skvostné hody na mrtvolách lidských sterých. – Chorušenko spěchá v rumy, jeho tvář je strašně bledá – pátrá po mrtvole ženy, avšak marně, marně hledá! Kdyby sto dní tady hledal anebo i celá léta, nenašel by její stopy: turecká ji jala četa. 66 Že to tak, ví Chorušenko, v srdci ho to tísní, kruší, srdce se mu bolem chvěje, divná úzkost jímá duši. Nejen jemu, molodcům též bylo bolně zaplakati, tento hledal ženu, dítky, ten zas otce nebo máti, avšak našli zkrvácená, zohavená drahých těla. Všem se zatínají pěstě, všechněm v ráz se mračí čela. „Na kůň zase, jménem boha, těch, již tuto mrtvi, jménem; Turku všechno oplatíme, na náš bol ho upomenem! Hlavní voj jsme porubali, porubem i zbytků četu; kozák že vždy vítězívá, dokážeme nyní světu!“ Tak zavolal Chorušenko. „Veď nás vrahu ve zápětí!“ vzkřikla k němu kozačina. Za chvíli už stepí letí. ***
67 Stojí mraky proti sobě. Jeden menší blesky kříží, druhý tmavý, velký, hustý. Mraky ty se k sobě blíží. Strojilo se k děsné bouři, úzkostlivě ptactvo lítá, ku ochraně každé zvíře vyhledává místa skrytá. A vráz počla hrozná bouře, duní hrom, blesk křižuje se, až to chvěje sivou stepí, až to matkou zemí třese. A ty mraky, to jsou vojska. Velký mrak – to Turci draví, malý mrak – to kozačina, proti sobě teď se staví. A vráz počne hrozná bitva, duní hrom, blesk křižuje se, až to chvěje sivou stepí, až to matkou zemí třese! – Ale marně kozačina kopím ředí Turků řadu: za jednoho deset přijde, deset Turků, deset hadů. Marně statný Chorušenko na koni jak střela hbitém vjíždí, kde je Turků nejhoušť, děsně řádě v boji litém. 68 Jak by peklo chrlilo je, tak se množí Turků síla, kozáků však větší částka zkrvácenou půdu kryla. Pro ubohou kozačinu boj to trudný, neveselý! Klesá na zem krví rudou, která pokryta je těly. Drnčí lesklé křivé šavle, houká puška, handžár hvízdá – – netopýry války bouře vyplašila z jejich hnízda. – Molodců už malá četa kozáckou tu slávu stráží – a jak zvíře rozkacené na kozáky Turek vráží. – – Už jediný Chorušenko oderáží rány matně... Soudruzi už porubaní, smrt ho čeká neodvratně. A před zrakem jeho tmí se, nevidí než temno kolem, zdá se mu, že slyší jasně ženu svoji lkáti bolem. Zdá se mu, že slyší lkání druhů svojich žalostivé: „Pomsti ty nás, Chorušenko, na turecké četě divé!“ 69 A nablízku snědý Turčín krvavý svůj handžár chopil, než se nadál Chorušenko, v junácká ho prsa ztopil. Jako dub, jejž vyvrátila větrů zloba v bouři děsné, takto také Chorušenko s temným rykem k zemi klesne. A jak hejno kobylek, jež, když ulehnou nad krajinou, všechno zhubí doposledka: tak svůj let dál Turci šinou. ***
Noci závoj v zem se snesl. Na nebi se měsíc svítil, a s měsícem pán Bůh milý na sta zlatých hvězdek vznítil. Děsné ticho vládlo stepí, ticho vládlo na bojišti, jenom větřík lehkoperý občas stepní travou sviští. Jenom občas zakrákají nad bojištěm černí ptáci, jenom občas srdce mnohé dodychne a dokrvácí, 70 jenom občas v mnohém retu poslední se slovo třese. – V tomto poli hrůzyplném srdce lidské chví se v děse. – Však tu kdos se stranou blíží, lesk měsíce v tvář mu plane, která stahuje své bledé rysy kolem zetrhané... A ta postať živá, chmurná kráčí tiše, beze hlasu místem, kde těch mrtvol tolik jako po žni zralých klasů. Postava ta, to byl kozák, Chorušenko, kozák živý, nezhroužil ho v smrti spánek turecký meč bleskný, křivý. Ještě sílu v svalech cítí, ještě krev mu v žilách duje, bolest ode rány cítí, ještě všechno pamatuje. Pamatuje, kterak nalez’ chatu svoji zapálenou, pamatuje, že nepřítel ženu jal mu přemilenou, kterak dále se Turčíny dal se v zápas ve zuřivý, kterak klesl k siré zemi a jak nyní povstal živý. – 71 Děsné ticho vládlo stepí, ticho vládlo na bojišti, jenom větřík lehkoperý občas stepní travou sviští. Chorušenko vzhůru hledl; nad ním měsíček se zlatí. – Pak se zbožně pokřižoval, jal se druhy pohřbívati. Už je pohřbil do jednoho, soudruhy své, padlé v boji, a ten jejich hrobec velký vykropil jim slzou svojí. Mohyla pak velká kryla společný ten hrob jich celý; na to klekl, pomodlil se za jich hříchy k Stvořiteli. ***
A vtom tichou, klidnou nocí dusot zavzněl z dálky šeré; k Chorušenku blíž ho vane větru křídlo zlatoperé. A vtom nocí tichou, klidnou výkřik mocný rozlétne se – Chorušenko sebou zachvěl, šavle se mu v ruce třese. 72 A ten hlas mu byl tak známý! To byl hlas jak jeho ženy, ale zněl tak poděšeně jak labutě slední steny. Protřel sobě Chorušenko sokoličí bystré oko, které nikdy nezklamalo, v noc jež vniká přehluboko: krásnou, bílou viděl lani, s větrem v závod ona kvapí, za ní běží šelma dravá, jež v své chce ji lapit drápy. A ta laně – žena jeho, a ta šelma – Turek kletý. Krev se jemu rozbouřila, zachvěly se jeho rety. Ó, by měl zde svého koně! Dlouhohřivou svoji Jaru! Ale tu mu urval Turek při kozáků smutném zmaru. – – – Již se blíží děsná honba – s křikem sten se bědný mísí, Chorušenko rozeznává zcela dobře tváří rysy. Běda! Již se Turek chápe za vlas hebký ženy nyní učinit ji nevolnicí, učinit ji otrokyní. 73 Chorušenko temně zařval – echo znělo dálnou stepí. A hle! vizte! K němu pádí věrná Jara, koník lepý! – Sípal Turek, koně bodal – kozáků kůň chvatem stená, kozáků kůň větrem letí. Krásná Sáša zachráněna! Na koně tu skočil kozák, objal ženy štíhlé tělo, políbil ji v krásná ústa, políbil ji v něžné čelo. Objal kozák věrnou Jaru, za její ji věrnost hladil, a kůň, jako by to věděl, dvakrát tolik stepí pádil. Však tu rána pozahřměla – Turka dýmu kotouč halil – Kletý Turek! Dobře mířil! Chorušenkův kůň se svalil. Temně vzkřikla krásná Sáša, ku muži se přitulila – – a krev koně trávu suchou tmavým nachem zabarvila. Běda, leťte, Turek tady! Vzduchem rána nová syčí, vzduchem letí, zaryje se v srdce něžné holubičí, 74 vzduchem letí, zaryje se v bílá ňadra Sášy krásné, a to její tělo sněžné na zem padá, oko hasne. Bolem bledý Chorušenko po junácku chytne kopí, vymrští ho silou prudkou a ve Turka prsa ztopí. Bůh zde soudil! Zhynul Turek v stepi sivé tvrdém lůžku; krkavci ho uspávají, širá step mu za podušku. K ženě klekl Chorušenko a ve své ji objal paže, dal jí hlavu na svá prsa, polibky ji křísit snaže. Na bělostných ňader vlně stydlá krev jí temně plála. – Otevřela Sáša oči, na muže se pousmála. Stená bolem Chorušenko, bolem stená, v duchu reptá. „Miláčku mé duše drahý!“ jak hrdlička Sáša šeptá. „Nebylo nám usouzeno šťastně spolu žitím spěti – – blaha jsem, že umírám ti, sokole můj, ve objetí.“ 75 Krásná duše z bledých rtíků jako pára tak se tratí – – marně snažil Chorušenko znovu duš jí vylíbati. Bolem jat byl Chorušenko, když viděl, že dotrpěla, že zmrtvělo krásné tělo, že zbledla líc zrůžovělá, že vyhasly černé oči, že přestalo srdce tlouci jejích ňader krásnotvarých pode vlnou běloskvoucí. A nad její nad mrtvolou bolem skloněn junák prodlil, svoje zbožně sepjal ruce, za její se duši modlil. Jako kdyby nebe chtělo ukázat, že nejsou marné veškeré ty jeho prosby, vyšlo slunce lepotvárné. Zprvu jenom mocná červeň rděla se nad stepí matně, potom mocný bleskl paprsk, až pak vyšlo majestátně na povrch to boží slunce. – – Vykopal hrob Chorušenko v zemi rodné, v zemi svaté, položil tam ženy mrtvol zulíbav ho tisíckráte. 76 „Patři zemi svojí rodné, zemi volné jak to ptáče, ženo věrná, Sášo drahá!“ Chorušenko junák pláče. Pak hrob zasypal a v zemi zelenavý kříček vpěstil, že tu něčí tělo dříme, by každému chodci věstil, aby ptáky k sobě vábil, již by svojí notou vřelou písně pěli pánu Bohu sličnou Sášu za zemřelou. Pohřbil také svého koně, dlouhohřivou Jaru svoji, by i ona pohřebena spočinula ve pokoji. Mnohá slza sekanula Chorušenku při té práci, ale junák tají slzu, ač se někdy nechtíc vrací. Rozhlédl se kolem stepí, kterou jitřní záblesk halil... ze spálené ze dědiny v dálce dýmu mrak se valil. 77 Zaťal zuby Chorušenko, k prsům tiskl ocel věrnou a ve širou dal se stepi, stepi širou, nedoměrnou. Za chvíli se v dálce ztratil. ***
Brzo v zemi bisurmanské velký strach se náhle šířil před ranami přemocnými, které kozák na ni mířil... Po hladině po průhledné sina moře co to vzlétá? Zdaž to vodních racků zástup či to jiných ptáků četa? Po hladině po průhledné sina moře co to kvačí? Vlaštovek to hejna drobná či snad jiná havěť ptačí? Neletí to, nekvačí to po hladině moře siné ani racků vodních zástup ani hejno ptáků jiné. Kozácké to čajky letné v Stambul míří v bujném letu, jenž se zdobně stkví tam v dáli v stínu chrámů, minaretů. 78 A kdo vede tuto tlupu mocnou hlavou, vůdčí rukou, kdo vzněcuje svojím hlasem hudbu pušek děsnozvukou? Kozák statný Chorušenko, košovým jenž atamanem po kozáku atamanu, v bitvě kruté Turky sklaném. ***
Když schvácen sám Chorušenko Turka šavlí ustal v díle, mohylu mu nasypali, a na jeho na mohyle slepý huslař zpíval písně. A ku jeho ku mohyle kozák děti vodívával, na mohylu ukazoval, hrdinu jim za vzor dával. ***
Tak to onen havran černý vypravoval druhům svojim, tak to slepý hudec slyšel, tak i já tu píseň strojím. 79 BRATŘÍ
Jak ku kmenu ku šedému poupě, tak se dívka ku starcovi tiskla. Seděli tak pod zeleným stromem, který rozkládal své bujné větve jako loubí stinné nad jich hlavou. Slunce stálo právě na poledni; větřík rychlý chladil jeho úpal pospíchaje letmo širou stepí, zadouvaje letmo v stepní trávu. Ticho kolem panovalo svaté, celá víska spočívala v klidu a se usmívala v širé stepi jako jabko zralé, spadlé v trávu. Hlasem vážným jako zašlé děje stařec dívce náhle zahovořil: „Sášo milá, dítě moje krásné! Často vyslovily tvoje rety, abych vypověděl onen příběh, o kterém ti lidé kradmo mluví, o kterém ti každý tajně šeptá. Jsi dost stará; já pak stařec vetchý, nad hrobem jenž již se jen jen klátí jako bříza chvějná nad potokem. Příběh smutný tobě sdělím nyní, jenž mi zbělil předčasně mé vlasy jako slunce úpal plátno tmavé. Dvacet jar již usmálo se na nás, 80 dvacetkrát již sněhu padl příkrov ode oné doby, kdy se na mne čárným kouzlem vábné štěstí smálo. – Já byl tehdy ne již sice mladík, ale muž, jenž v prvé jesti síle jako strom, jenž ovoce má nésti. Měl jsem bratra, jmenoval se Taras. Byl on junák jako stromek bujný, hlavu nesl vzhůru jako kníže. Proč by nenes’? Mladší o let osm nežli já a krásný jako dívka, tělem, duší dokonalý kozák. Na takého muže dívky berou. On vyhlídl sobě sličnou děvu, ve kytici našich dívek krásných růži bujnou, kvítek nejkrásnější. – O dívky se vždy já málo staral, ač již ku ženění měl jsem léta. – – Jedenkráte večer šel jsem domů a tu pode stromem u mé chaty uzřel já jsem bratra s krásnou Nasťou ve důvěrném lásky laškování. Měsíc svítil plným tehdy proudem osvětluje jasně jejich tváře. A tu jsem si Nasti více všiml ve čarovném onom osvětlení. Kdybych anděla snad z nebe viděl, přece tolik krásy nenesl by – šíje bílá, mramorová, svěží, až se bílé světlo odráželo; vlasy černé jako noční temnost, 81 lesklé jako havraní háv tmavý, oči stkvoucí jako jasné hvězdy, hluboké jak mořská siná tůně. Stála vztyčena jak krásná socha, bratr Taras níže se k ní klonil, až pak vtiskl v ústa korálová políbení, až to vzduchem létlo. Já se zachvěl tehda, až jsem vzkřikl. Ulekaně vyskočil hned bratr, já však chladně jsem mu odpovídal na otázky něžné, starostlivé. Proměna se se mnou velká stala, Nasti lásku bratrovi jsem nepřál, msta tajemná ve mých žilách hrála, hrála ve mých žilách, hleděla z mých očí. Miloval jsem dříve svého bratra, přával jsem mu, by mu pán Bůh žehnal, ale od té doby, co jsem viděl, jak ve krásná Nasťu líbal ústa, zanevřel jsem na něj jako satan. – – Nevím, zdaž to děje jinému se, na Nasťu jsem pořáde jen myslil, s slovem „Nasťa“ na lože jsem léhal, s slovem „Nasťa“ ze lože jsem vstával. Vedle Nasti bratra uviděti byla pro mne muka žhoucí pekel, vedle Nasti bratra uviděti zkazilo mi na celý den poklid. Ba i mnohdy na krev já jsem myslil, 82 ve snech Kainův čin jsem uvažoval, já jsem láskou i závistí šílil. Jak had zvolna plížil jsem se mnohdy, abych Nasťu viděl ve ústraní; uzřel-li jsem bratra, hrůza se mnou pozatřásla děsná, jako třese bouře mocná se mohutným kmenem. Ruka moje tiskla šavli ostrou, puška moje v ruce se mi třásla – šavli přál jsem zbrodit v bratra krvi, kouli pušky v bratra střelit srdce. Tak mi bídně dny se vlekly zvolna jako tomu, otráven jenž čeká, brzy-li mu nastane den smrti. Jak král hadů, kořisť svou jenž tiskne ve objetí svoje, až ji zničí, tak mne k sobě vinul hrozný osud. Rozlétla se Ukrajinou zpráva, že ataman Konáševič starý výpravu na čajkách velkou strojí, aby za pych mnohý ztrestal Turky, aby navštívil je v jejich domech, aby pověděl jim, na světě že ještě žije molodecká četa. – A ta zpráva, která jako orel bleskem vzlétla ve každičkou vísku, dostala se ku nám do vesnice. Na sta hrdel pozavýsklo sobě, na sta očí zaplakalo sobě: zajásali muži – kozákové, zaplakaly – černobrvé děvy. 83 Bratr můj též šavli svoji cídil, aby sloužil molodecké slávě – já však jako pekel vyvrženec okem svojím jedovatě blýskal. Den odchodu přišel; bratr Taras se jinými opouštěli domov, se svými se rozloučili bolně. A já zámysl zlý v mysli pěstě připojil se ku nim, abych také (jak jsem řekl) trestati šel Turka. Devátý den dojeli jsme Síče. – V Síči panoval už čilý život, zpěvy bouřné vzduchem otřásaly, třeskot zbraně rozléhal se v dáli. Již jsme měli vyjet – ataman však kázal, aby něco mužů doma zbylo, kteří hájili by rodnou zemi. Nikdo zůstat nechtěl; já se nabíd’, neboť v mysli již jsem uvažoval, ode přátel domů že já prchnu. Bratr na mne hledl vyčítavě, já však úsměšně mu hleděl v oči jako zmije lstivá, jedovatá. – Když se bratr loučil, ve mé tváře hledl prosebně a retem zachvěl: „Když jsi doma, haj mi drahou Nasťu.“ A v té chvíli tu mi srdce tálo a cos šeptalo mi, nechej všeho, popřej bratru toho, co sám nemáš, já jsem slzel – bratr také slzel. 84 Vtom však před mým zrakem matně postava se mihla krásné Nasti, a má ruka na srdce se tiskla, a mou duší závistí cos chvělo, a mé srdce zabušilo prudce jako srdce Kaina přede vraždou. Dvacet nás až zbylo v celé Síči. Ostatní pak v rychlé sedli čajky a se zpěvem za praporem svatým mihotavým vydali se vlnám, které svítily se mnohým leskem, rozbrázděny řadou mnohých vesel. – Den mi po dni minul, záměr černý ve mém srdci klíčil, až pak vzrostl v strom, jenž zdrtiti měl bratra štěstí. Já již vášeň ovládati nemoh’, Nasťa mojí býti musí, musí! – S druhy pěti vydal jsem se domů. Jako střely letěli jsme stepí – nedočkavost mými třásla údy. Na starého otce, dobrou máti nic jsem nedbal, co mi asi řeknou. Nic jsem nedbal, že mne babou nazve kolo krásných černobrvých dívek, kozákem už nebyl já jsem vášní. – Černá noc se snesla nade stepí, taková as, jak mi byla v duši, taková as, jak můj záměr černý. 85 Do vesnice otné přijeli jsme. Šel jsem kolem otcovského domu, u rodičů starých nestaviv se. – Plížil jsem se, nechav druhy venku, jako zmije kolem její chatky. Doma nebylo jí. Moje prsa oddýchala těžkým vnitřním bojem jako skála, která má se zřítit. Není doma! Pryč, a ztracená mi! Náhle smích mi zavzněl stranou dívčí. Kolik dívek ve veselém kole skotačilo za trny hustošeré, a mé zraky jako blesky žhavé vráz poznaly mezi nimi Nasťu. Chvíle příhodná! Jen chvíli čekám, sama Nasťa ku svému jde domku, netušíc nic, jako dítě nebes. Byl jsem přimražený. Upomínka na bratra a sestru, na matičku, na kozáckou slávu jako skála zřítila se na má prsa rázem hrozíc zrušit záměr, jenž tam klíčil. Bohužel však přece nezdusila! Vyskočil jsem letmo, krásnou Nasťu v náručí jsem pojal v okamžiku. Na koně jsem skočil rychlým chvatem ku soudruhům, kteří venku stáli. Co mám mluvit dále, dítě moje? Mám já říci, jak jsem Nasťu nutil, odejev s ní na mnohý míl v dáli 86 a ji dohnal býti mojí ženou? Mám ti říci, že ta Nasťa jesti tvojí, dítě, tvojí rodnou mátí? Žaloba, hle, těžká jako hora, žaloba, hle, těžká jako bouře na mou hlavu bídnou sesypána. – Rodiče, ach, moji zanedlouho po sobě se s světem rozloučili, a jen mladá sestra zaplakala nade jejich, jejich mrtvolami! – – Nasťa, stanouc se tak mojí ženou, Nasťa dobrá, anděl, utrápená, davši tobě život, zemřela mi. Bolest hrozná rozryla má prsa! Urval jsem ji bratru, jeho klenot, jeho skvost, nad kterýž neměl pranic, urval jsem ji, učinil ji ženou a teď zhubil nešťastnou svou vášní. Dcero moje drahá, nehleď na mne zrakem svojím tklivým, srdcejemným! Takým zrakem hleděla i ona, takým zrakem hledíc umírala. Neodsuzuj, dcero, svého otce, mne to trápí dosti samotného. – Bratr můj se z boje zase vrátil, jak však přijal truchlivou proň zprávu, že mu Nasťa byla unesena, o tom více žádné zvěsti nemám. 87 Tak jsem ti to, dcerko, vypověděl, vypověděl všecko podle pravdy; nediv se mi tedy, proč jsem smutný, proč tak hledím k širé stepi v dáli, proč tak chodím rád já navštěvovat na hrob chudý kosti svojí ženy, proč se odtud se slzami vracím. Snad mi Bůh nebeský dobrotivý odpustí ty skutky moje černé, snad mi bratr odpustí můj míly jako Nasťa, jež mi odpustila. – –“ Skončil stařec. Jeho slova slední podobala hukotu se sopky, která brzo vyhasnout má zcela. Skončil stařec. Dcera Sáša bledá s pláčem smutným starce obejimá a svou slzu s jeho slzou mísí. Pak se oba v chatku navrátili. ***
Noci závoj temným přestřel křídlem zemi celou, širodálnou stepi. U okénka u malého Sáša ve své jizbě kohos pilně čeká. Starý Ivan, otec, právě vyšel, aby od sousedů dozvěděl se, jak to s Turků vpádem vpravdě stojí. Nebo pověst šerá jako můra tísnila teď všechny v obávání; statnýť kozák sice, avšak bída, nepřítel-li v kozákově zemi. – – 88 Zaťukal kdos na okénko ruče, statný jinoch, Stanko, kozák chrabrý, přede domem Sáši stojí, čeká. A ta Šáši líc se zarumění, a ta Sáša celá zveselená v lásky kouzle utopí se zcela. ***
S zachmuřeným zrakem navrátil se starý Ivan smutné nesa zprávy, líce staré, rozorané bolem, vzalo výraz vážný, odhodlaný. Jako krahuj nepřítel se vplížil v Ukrajiny půdu živnou, dobrou, pokropenou krví bohatýrů, prosáknutou potem prapraotců. Jako pohan, posvátná jenž místa neušetří, nezachrání, ale surovou svou nohou pokálí je: tak i pohan Turek svaté hroby, mohyly to slavných náčelníků, surovou svou nohou ve prach zdeptá. Vyšel hlas tu mocný z hrdé Síče, aby ihned muži kozákové ruče vyskákali na své koně, zamávli si šavlí nade hlavou, zavýskli si silně po junácku, dupli nohou, až by step se chvěla, vraha zbili, až by nevstal více. 89 A vráz staří, mužní kozákové ruče vyskákali na své koně, zamávli si silně po junácku, zamávli si šavlí nade hlavou, zavýskli si zvučně z mužných hrdel, dupli nohou, až by chvěla step se, na vraha šli, aby nevstal více. Proto od dědiny ku dědině hlas se nesl: „Vstaňte, čačtí muži!“ proto od dědiny ku dědině povstávaly čety molodecké. Starý Ivan opásal se mečem, chopil v ruku pušku, ustrojil se. Dcera s podivením na tatíčka hledí, s podivením sledí jeho činy. „Snad nemyslíš, otče, spolu jeti?“ hlasem něžným posléz zahovoří. „Pojedu já, moje dcero milá, a to proto, abych smazal vinu, která černě vyryta v mé duši jako šibenice v čele provinilce. Pojedu já, moje dcero milá, abych život bídný jednou ztratil, život, který málo dobra zčinil, za to ale mnoho, mnoho zlého!“ Poslední ta slova řekl Ivan se zármutkem zřejmým, s roztrpčením. S pláčem vrhla se teď dcera v náruč otce svého otevřenou. – 90 Líbal dítě svoje starý Ivan, požehnal ji svatým křížem třikrát, před obrazem svatým pomodlil se, políbil pak dceru naposledy a ven odebral se chvatným krokem. Na koně pak pískl, až to stepí v dáli šeré jasně zasvištělo – a kůň příběh’, Ivan na něj vsedl a ku sboru jiných připojil se. Krásná Sáša doma v nepokoji na kolenou klečíc modlila se za otce, jenž byl jí vypověděl minulých svých dnů, ach, těžkou vinu, za Stanka, s nímž též se rozloučila, rozloučila možná naposledy. Sama zůstala pak v chatě šeré, sama s vzpomínkami, se toužením. – A bylo jí v šeré chatě teskno... ***
Živo bylo ve táboře pevném, vesele si pěli molodcové. První útok odražen byl šťastně. Turci diví jako mračné roje narazili na srdce zde pevná, narazili na junáky statné, mřít již dovedou pro zemi rodnou i pro její slávu pro kozáckou. Veselost a zpěvy střídaly se, mužná hrdla písně pěla jaré, písně, které mocným svojím zvukem 91 srdce pudí ve boj nejlítější, písně, které něžným zase hlasem šepotavé napodobí zvuky, hrdličky jež vyluzují jemně. Kolem ohňů skupeni tak jsouce bavili se kozákové zpěvem; jinde zase pěvci sivobradí na n¨ástroji zvučném vyluzují různé zvuky různých harmonií, zpívajíce k tomu dumky staré o té dávné, o kozácké slávě. – Mnohá hlava, jež ty písně slouchá, níž a níže vzpomínkou se sklání, mnohá ruka, jež o slávě slyší, stiskne pevněj’ zbraň svou ocelovou. Rozrušen dnes celý starý Ivan; ta tvář jeho temná, mramorová, která jak by byla otupěla, ta tvář bledá stahuje se divně, obočí se na ní bílé svírá. Starý hřích, jenž v srdce lůně odpočíval jak mrtvola děsná, kterou hodil vrah v jezera vlny, starý hřích, jenž obnovil se vyprávěním jeho dceři mladé, tento hřích mu opět v mysl vchází: Ivan svého uviděl zas bratra! V nejkrutší boj letěl starý Ivan, v nejlítější hravě vcházel seče, mečem ostrým mával kolem hrozně, 92 jako Perun svými mává blesky; padali kol Turci jako v lese pokácená upadají dřeva. – A v tom víru, ve tom chumli děsném, mrtví s živými jak byli spletlí, ze protější strany letěl houfec, houfec mužů statných, nebojácných. Na hlavu již Ivanovi mířil Turek šavlí, chtě mu život vzíti, rána padla – vtom však bystrým chvatem jak had bleskný mihla v kříž se šavle, šavle spásná, jež ho zachránila. Ohlédl se Ivan, kdo to šavlí zamáv’ k jeho žití zachránění, a on uzřel bledé, chvějné rysy, rysy, které viděl v spaní mnohdy, rysy bratra, jehož milovával, jehož potom na smrt nenáviděl a posléze všeho zbavil štěstí. Pozachvěl se Ivan, stranou hlédl a znovu se v řady Turků vrhl, úlevy by našel v děsném boji. Vyšel zdráv. Ta smrti bledá panna jak by prchala před jeho zrakem. – Sebe sám se tázal, proč tak prchá ve objetí děsné, chladné smrti, sebe sám se tázal, proč tak spěchá sirotkem své učiniti dítě? – 93 Avšak jakýs hlas ho v srdci nutil (snad to pekla příšerný byl anděl), aby ukončil to žití svoje, jež mu štěstí květy nepřineslo, jež mu bolu přineslo jen bodlák. – Takto přemýšleje povstal zvolna, s hlavou svislou procházel se mlčky a nikdo ho z toho nevyrušil. Kolem ohňů nakupení muži pozpívavše sobě vyprávěli o osudech, každého jež stihly, jednoho se blaze doteknuvše, jiného zas v srdce poranivše. – A tak v zamyšlení dumném chodě hlasitý on pozaslechl hovor, který stranou u ohně se vedl. – Vtom však kdosi vážně zahovořil, všichni ztichli, by mu naslouchali. Starý Ivan, jak jen hlas ten slyšel, ve útrobě své se zachvěl celý, jako země chví se, když ze sopky výhní vráz se ženou sirné vary – zachvěl se jak mrtvý naposledy! – – Cos ho s toho místa tajně hnalo, tajná moc však blíž ho zase táhla, a tak stanul a zaslechl hovor: 94 „Vesele já domů ubíral se, abych v brzku objal děvu svoji, bych ji vedl ku oltáři Páně. – Těšil jsem se na starého otce, na svou máti milou, sestru, bratra...“ Starý Ivan div že nevykřikl při těch slovech zvučných Tarasových, neb to bratr jeho právě mluvil. „...Vše se libě na mne tehdy smálo. Po široké dálné stepi naší tolik zpěvu dávno nebývalo. Slunce s nebe nad námi se lesklo takou září, jako nikdy předtím. Srdce moje úzkostně se chvělo, a já šlehal předobrého koně. Přijel jsem já domů; nešel otec starý vstříc jak jindy svému synu, nešla máti objati své dítě – nikdo za mnou nevycházel z domu. Sousedé pak mlčky stáli kolem, jak by tušili, že moc mne raní každým slovem, jež mi odpovědí. U srdce mi cosi bodlo prudce, srdce bušilo mi, až ten tlukot celým tělem třás’ mi, a já maně na srdce jsem svoji ruku tiskl. „Kde můj otec a kde máti?“ ptám se a se svého sestupuji koně. 95 „Pod zeleným rovem na hřbitově otec tvůj i máť tvá odpočívá!“ jeden ze sousedů zahovořil. „Ó, mé srdce, tys mne neklamalo, tys vědělo, proč jsi tolik tlouklo,“ zastenal jsem prudkým, chvějným žalem. „Kde je Nasťa – či se vdala ona, že mi nejde naproti jak jindy, nebo nemocná je moje dívka aneb se mi nevěrnou snad stala?“ „Nevdala se ona,“ tak mi řekli, „aniž nemocna je tvoje dívka, ale nevěrnou buď se ti stala nebo mocí byla unesena!“ Jak když blesk udeří, mocným rázem rozdrtí strom mocný, rozštěpiv ho, tak ta zpráva na mne účinkuje, nohy se mi chvěly, prsa zdvihala se a pohnutím duše nemoh’ říc’ jsem slova. Posléz jsem se zeptal: „Kde můj bratr?“ „Nepřišel on domů,“ řekl zástup. Stařena tu jakás vystoupila, prodrala se kruhem, jenž se kolem mne učinil nešťastného v chvíli, a nám ustrnulým všechněm řekla: „Bratra hledáš, sokole ty jasný? Darmo hledáš, jinde hledej jeho. 96 Chceš ty znáti milenky své svůdce, vědět chceš, kdo děvu tvou ti unes’? Tedy ti to povím – bratr tvůj to, bratr tvůj to vlastní, rodný, Ivan!“ Starý Ivan přemocně se zachvěl a pak vzkřikl, až to rozlehlo se. Všichni vyskočili – pozdě bylo, na nebi už vládl měsíc jasný, jenže pozakrytý dneska mraky. „Kdo tu vzkřikl? Kdo to, či to zrada?“ „Nic to, molodcové, seďte klidně, a ty svoji řeč dokonči jenom!“ Hlasem vzrušen Taras pokračoval: „Mám vám říci, jak mi bylo děsně? Avšak muž, ten nepodá se tísni, ač ho dvakrát had ten v srdci bodá. Nepromluvil já jsem ani slova, vyskočil zas na koně jsem svého, obrátil se zády, s Bohem dal všem a tak tiše z vesnice jsem vyjel. Z vesnice jsem vyjel, ze rodiště, kde mne moje máti kolébala, kde mne starostlivá otce ruka zbraní vládnout učívala hbitě. Z vesnice jsem vyjel, z toho místa, ve němž pro mne kvítí lásky kvetlo, kvetlo, kvetlo – ale brzy uschlo. 97 Z vesnice jsem vyjel zdrcen zcela, ač jsem s nadějemi ve ni vjížděl – bratr oloupil mne o nejdražší klenot; Bůh jen dej, by on byl aspoň šťastný, když já se tím světem bídně vleku, jako plavec, jenž se chybil cíle, potácí se v moři rozbouřeném.“ Skončil Taras. A tu s bědným vzlykem k jeho nohám padá Ivan bledý, vítr pohrává mu se bílými vlasy. „Odpusť, bratře, odpusť zbloudilému, tobě který život tolik ztrudil, sobě který připravil jen peklo. Odpusť, bratře, pro tu, kterou’s lubil, ku níž zahořel i já jsem láskou, odpusť, bratře, budiž milostivý!“ – „Vše odpouštím, můj ty brate rodný, milovala tebe drahá Nasťa?“ „Ba ne – její slední slovo „Taras“ uklouzlo jí se blednoucích retů, a já štěstí neměl v světe více!“ – „Mlč jen, bratře! Vše zas dobře bude!“ zašeptal si Taras, bratra líbal, jemuž tekly horké, vřelé slzy po rozrytém, vráskovitém líci. Okolní pak molodcové, kteří pohlíželi na tu scénu smutnou, tajně sobě oči utírali. – 98 Měsíc chvíli pozvedl se z mraků a svou tváří kolem rozhlédl se. Vtom však zaduněly trouby zvučné a křik rozlehl se po ležení. – „Běda, braši, přepadli nás Turci, braň se každý do poslední chvíle!“ Vyskočili bleskem molodcové, do svých rukou vzali bleskné šavle. Pochodněmi vše se osvítilo a vše na Turka se hnalo chvatem. Oba bratři, Ivan a i Taras, jeli nyní po boku v boj krutý. Ivanovi s prsou spadla skála, odpuštění přece vydobyl si. Oj, což nastala teď půtka krutá, oj, což nastaly teď děsné hony! Měsíc tvář svou zakryl za oblaky, aby nezřel na ten krutý zápas. Hodinu už trvala ta bitva, kozáků vždy méně jest a méně. Oba bratři jako hromným klínem rozrážejí Turků mocné řady, oba bratři spějí rychlým chvatem dál a dále v srdce vojů turských. 99 To už není boj, to zabíjení, sem a tam porůznu kozák ještě poslední se silou matně brání, ale marně! Jako příboj vodstva, který zhroutí všecko, podevrátí, který spoustu nechá po své stopě: tak se vepřed prudce hnali Turci. Dva tam hrdinové ještě matně bijí meči bleskem kolem Turky, oba jako jedno jsoutě tělo, jeden druha mocnou paží brání, jeden od druhého rány oderáží. Než i ti též klesaj’. Nejprv Taras mrtvolou svou pokryl chladnou zemi. Ku němu vráz poklekl si Ivan, vkleče rány mocné oderáží. Taras šeptem smutně zahovoří: „S Bohem, Ivane můj, s Bohem, Nasťo!“ Ivan vráz se zachvěl, rána prudká zaryla se do těch prsou jeho, které tolik v sobě nesly žárů, které živily kdys tolik vášně. Červená krev vytryskla a skvěle zabarvila růžně konec hrotu zkázonosné zbraně. Ivan klesl na zem vedle bratra smířeného a celá se tlupa divých Turků kolem hnala jako bleskným vírem. – 100 Kdo však chvátá ještě odvážlivě, aby ještě naposledy zhlédl Ivanovu tváři smrtně bledou? Nedbá Turků, nedbá unavení, junák, je to mladý – Stanko kozák! Umíraje Ivan kolem hledl, Stanka spatřiv bolestně se usmál: „Vrátíš-li se ze dnešního boje, za mne dítě moje drahé líbej. Vyřiď jí, že pokoje jsem našel ve bratrově srdci přelaskavém; teď že kvapím v ony lepší kraje, kde se s Nasťou oba potěšíme!“ Vyšel zase měsíc v plném lesku a osvítil zkrvavené pole a osvítil oba bratry, oba blahé nejvýš v smrti okamžení. Rej utichl boje, jenom ptáků černých houf nad bojištěm si poletoval a krákáním děsným rušil poklid, jenž se rozstřel kolem jako závoj, jenž nám minulosti děje halí. – – 101

Básně v knize Prvotiny (in Spisy Otokara Březiny, svazek 3):