VĚJÍŘ VĚTRŮ

VĚJÍŘ VĚTRŮ
Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, světla hvězd se otřásala v jeho tep a mih; zrcadla vod popraskala, zborcená a lesklá, šupiny vln lámaly se jako třísky ze skla v pěny teplý sníh, kde se zmítal, vřel a řinčel zvuků ráz a smích. Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, bílé tělo země ovál na tisíce mil; v hloubkách pohyb probudil se, stoupal v kmenů osách, vrostl v tuhé uzly větví, v nervy listů prosáh’, hnal se mízou žil, hmotou dýchal, třásl stíny, prostor zachvátil. Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, chomáč síly elastický rozepjal se v tmách, roztínal se ostrým řezem v zlatých křížích věží, na vyhaslých ohních květů trhal vůně svěží, hřměl a vál a táh’, prolamoval hráze dálek v horizontu práh. Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, v otevřené varhany mé duše v příval leh’; rytmem lesů otřásaných zpíval píseň Stínů, jak by z černých dutin píšťal, ze hranolů cínu v tvrdých akordech tryskal barvou tmavých tónů navlhčený dech. 143 Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci, před sebou hnal moji píseň, koráb zvuků, v šer; tam, kde všech mých tužeb lodě kotev ocel noří, v Neznámého přístav plula hladinami moří, čistou vlnou sfér, pod blankytem rozdmychaným v jas a do jisker. 144