SEN JEDEN SVÍTÍ...

SEN JEDEN SVÍTÍ...
Jde hudba jara modrým pološerem, žeň červánků v ní kvete z vonných par... Otevřte dálky! Ať nám podvečerem klam její dechne mírem věčných jar! Chci duši zmámit pozdravením žití, jež letí od východu staletí, ze vzdechu růží úsměv času píti a jásající smutek početí. – Proud něhy věčné v světla jiskří tocích, z vln květů bouří dávných barev zpěv; sen jeden svítí v nespočetných nocích a jiskry hází v rozdmýchanou krev: v něm skrytá bolest dýchá opojením, žen zhořklý půvab v novém zasmání; v něm touha zpívá, pýřící se chvěním rozkoše jemné očekávání. – Na lože růží den svůj položíme, sad bílých ohňů nad ním zaplane, v tajemství záření se pohroužíme, tajemství soumraků nás ovane. A v rytmech vášní, sil a krví mladých co jedné duše disonanční hvizd? Jak v píseň klasů nesměle by zadých’ vadnoucí trávy utlačený list. 154