SEN JEDEN SVÍTÍ...
Jde hudba jara modrým pološerem,
žeň červánků v ní kvete z vonných par...
Otevřte dálky! Ať nám podvečerem
klam její dechne mírem věčných jar!
Chci duši zmámit pozdravením žití,
jež letí od východu staletí,
ze vzdechu růží úsměv času píti
a jásající smutek početí. –
Proud něhy věčné v světla jiskří tocích,
z vln květů bouří dávných barev zpěv;
sen jeden svítí v nespočetných nocích
a jiskry hází v rozdmýchanou krev:
v něm skrytá bolest dýchá opojením,
žen zhořklý půvab v novém zasmání;
v něm touha zpívá, pýřící se chvěním
rozkoše jemné očekávání. –
Na lože růží den svůj položíme,
sad bílých ohňů nad ním zaplane,
v tajemství záření se pohroužíme,
tajemství soumraků nás ovane.
A v rytmech vášní, sil a krví mladých
co jedné duše disonanční hvizd?
Jak v píseň klasů nesměle by zadých’
vadnoucí trávy utlačený list.
154