SMUTEK ZÁPADU

Otokar Březina

SMUTEK ZÁPADU
Když slunce západní se chvělo na stromech a v kmenech hořelo jak červenavá rez, ve vůni jehličí když splýval trávy dech a zvukem kovovým když hmyzem zvučel les, když houštin závoji si vítr tiše hrál, jich třásní zelenou když rudý tkal se lem: tu šípy paprsků, z nichž každý mědí plál, jak čočkou broušenou svou duší sebral jsem. Bor černý v pozadí, sloup z uhlí každý kmen, spád tmavých zelení, jež pohlceny tmou, a v větví skulinách, kde modře zmíral den, jak azurový prach by padal nade mnou, vše, zrak co bleskem jal, i keře, houšť a strom a trávu hořící, jež plamenila zem, les, blankyt, paseku, zář, barev tón a lom, jak v plátno napjaté v svou duši vkreslil jsem. Však slunce klesalo a ohněm rudý mech do černa ohořel i pružné stonky trav; a světla vodopád, vln jas a zář a šleh přes obzor přelil se jak přes ohromný splav. Tu smutek západu, jenž z modrých dýchá par, nad zemí ztišenou když zapřádal se něm, jak vůni opojnou, z níž voní noc a zmar, ve flakon z křišťálu, v svou duši zavřel jsem. 132

Básně v knize Prvotiny (in Spisy Otokara Březiny, svazek 3):