BALADA O CEPU

BALADA O CEPU
Mezi pavučinou cep ležel rok celý ve tmavém kdes koutě všecek ztrouchnivělý. V podzim když se sklání léta úpal žhavý, úrodu když hojnou hospodáři zdraví, úrodu toť hojnou zlatolesklých klasů, když pozvednou všichni k písni šumné hlasů: vytažen hned cep byl svého ze úkrytu a v ráz v klasy zlaté v bujném buší kmitu. ***
Kostnice kde v Rýnu v své se zhlíží slávě, tam zašlehl plamen děsně, plápolavě. Červánek to ranní ku žni divné, nové. Nade zemí českou vzlétli havranové, havranové černí, čekajíce hodů... Plamen Husův vzbudil zápas za svobodu. A ve víru děsném Žižka povstal slepý: „Trestejte smrt Husa, okovejte cepy!“ Trestali smrt Husa, cepy okovali – a jak mračna černá k nám se vojska valí. 56 Počaly hned cepy děsnou svoji práci, vířily hned vzduchem jak ohniví draci. Podivná žeň! Mlatem – těly krytá půda, na něm zlaté zrní – krve krůpěj rudá. Mrtvolami seta temena jsou strání, a těch cepů českých – cizák už se chrání... Praštěly však cepy děsné, pronikavě, český cep když bušil po české zas hlavě, Čecha Čech když hubil ve lipanském boji. Konečně však došlo opět ku pokoji. Uloženy cepy opět ve zákoutí, by si po těch pracích mohly spočinouti. A mír v zemi českou peruť svou co vkládá, utichlý cep český pavouk obepřádá. ***
Nedlouho však Čechy peruť míru kryla, cizákům vlast česká moc se zalíbila. Že nemají Čechy, nesli trpkobolně. „Dej nám, králi Jiří, Čechy dobrovolně!“ Vážili zas cepy Češi ve svých rukou, a v ráz mnohá srdce naposledy tlukou. ***
Když skončena bitva v bělohorské pláni, rozlehlo se v Čechách smutné bědování. 57 Nebylo však rukou, jež by cepem vládly – udatnosti kvítek v srdcích Čechů zvadlý. Nebylo však hlavy, jež by Čechy vedla, zápalu už červeň valně povybledla. Bylo v Čechách smutno jako v temném hrobě, že to české plémě hnusné ve porobě. A sedláček, jehož otci tak se bili, přede pánem cizím otrocky se chýlí. Cepem, jenž cizince zmlátil častokráte, pro cizáka mlátí rob obilí zlaté. Když si při mlácení zpíval české písně, „Utichneš-li, cháme!“ zaznělo mu přísně. Sedlák ohlédl se a cizáka měřil, cep svůj v ruce tiskl – avšak neudeřil. Otroctví se v zemi českou tiše vkládá, utichlý cep český pavouk obepřádá. ***
Teď jsme řekli slavně: „Osvěta buď heslo, jež by český národ k slávě zase vzneslo! A osvěty této nehynoucím cepem nepřátely svoje na hlavu zas ztepem!“ A osvěta peruť svou co rozekládá, utichý cep český pavouk obepřádá. – – 58