CHVÁLA SAMOTY

CHVÁLA SAMOTY
Má samoto, dnes tebe písní slavím! Jsi záhonem, v němž květy nálad rostou, z nichž mnohá parfumem mě omamuje žhavým a mnohá dechem luk a lesní vůní prostou. Jsi harémem, ilusí po kobercích kde s jarou vášní chodím nocí dlouhou, a moje myšlenky jak krásky v drahých špercích a s vůní na ňadrech se pro mne chvějí touhou. Jsi jako brus, jenž tužeb ostří brousí, a ložem jsi, kde s mojí duší dřímem; z tvých rukou naděje jak kadidlo se trousí na uhlí života, kde rozplynou se dýmem. Jsi kořen léčivý, jenž rány hojí, jsi zbrojnicí, v níž láska šípy chystá, jsi stavem tkalcovským, kde duch tká přízi svoji, a řekou znavených, kde proudí voda čistá. Jsi pralesem, kam lidských bojů vření zní z dálky zesláble jak bzukot muší; v tvém klínu Kristus počal dílo vykoupení, a svatým mystikům jsi modlitebnou duší. Jsi jako hora, jež se k výši vzpíná nad nízký výpar plný zemské tíže; kdo bydlí v sídle tvém, ten zemi zapomíná, je dále od lidí, však u Boha je blíže. 131