MARNĚ

Otokar Březina

MARNĚ
Táh’ bledý soumrak dní jak v noční lampy bdění sbor hodin umdlených v komnatu k nemocnému s poselstvím věčnosti. A v půlnoc osamění sen vonný čekal jsem, až přijde k loži mému. – Keř malinový zrál na výsluní mých strání, dech žhoucí července naň bílý požár házel, a rosa voněla, vzduch zpíval za svítání, plod svěží krví slád’ a nikdo nepřicházel. Jen jednou štěstí chví se vášní vibracemi, jen jednou voní krev na malinové sněti: rty, které nepěly o slavnostech, jsou němy, sny, které nevzlétly za jiter, nedoletí. 151