PRO ZRAKY LÁSKY...

PRO ZRAKY LÁSKY...
Pro zraky lásky tisíce jest otevřeno cest, pro duší setkání má země na sta svatých míst a dnů, a v pouštích písku hvězdného, jak odlesk věčných Měst, ční věže hradů andělských pro karavany snů. Však pro nás, znamenané jednou rodnou bledostí, (neb s ranou tajemnou jsme zrozeni, krev ubíhá nám z ní) Tvůj svět, jenž tisíciletí se jiskří jarem žádostí, má zahradu jen jedinou pro žhavé setkání. Však tam až setkáme se, bázlivá, nad naší touhou zem jak nad propastmi věků zakrouží v úzkostném záření a zhasne vteřinou, jež rozstříkla se v slzách paprskem při náhlém otevření zraku stkvoucího a zavření. Rci, jakým zázrakem v těch mlčenlivých veselích, kde v nových liliích sta nocí hrá jak rosa září svou, v plamenech tisíců, chuť poznáme svých retů zjemnělých, jež marně jedné řeči hledaly a minuly se tmou? Jak snesem hrůzou krásu tváří svých, tajemství knížata, až srdce v slunce změněné, nám duše ve své pravdě vzplá, svým uvolněním šílená a novou láskou rozžatá a sama sobě neznámá, pro touhu země osleplá? 157