PRO ZRAKY LÁSKY...
Pro zraky lásky tisíce jest otevřeno cest,
pro duší setkání má země na sta svatých míst a dnů,
a v pouštích písku hvězdného, jak odlesk věčných Měst,
ční věže hradů andělských pro karavany snů.
Však pro nás, znamenané jednou rodnou bledostí,
(neb s ranou tajemnou jsme zrozeni, krev ubíhá nám z ní)
Tvůj svět, jenž tisíciletí se jiskří jarem žádostí,
má zahradu jen jedinou pro žhavé setkání.
Však tam až setkáme se, bázlivá, nad naší touhou zem
jak nad propastmi věků zakrouží v úzkostném záření
a zhasne vteřinou, jež rozstříkla se v slzách paprskem
při náhlém otevření zraku stkvoucího a zavření.
Rci, jakým zázrakem v těch mlčenlivých veselích,
kde v nových liliích sta nocí hrá jak rosa září svou,
v plamenech tisíců, chuť poznáme svých retů zjemnělých,
jež marně jedné řeči hledaly a minuly se tmou?
Jak snesem hrůzou krásu tváří svých, tajemství knížata,
až srdce v slunce změněné, nám duše ve své pravdě vzplá,
svým uvolněním šílená a novou láskou rozžatá
a sama sobě neznámá, pro touhu země osleplá?
157