CO CHCEŠ MI ŘÍCI...

CO CHCEŠ MI ŘÍCI...
Den bizarní, který jsi v bytostech roznítil tajem, mé zraky jen mlhami bolesti potáh’, jdu jako uprchlý nepřátel krajem po lstivé pěšině v nejistotách. Tvou tajemnou výstrahu slyším, když v hlubiny ticha má duše se propadá jak opilá žitím, z mých předtuch mi vane, dech jistých vůní jí dýchá a z dotknutí milovaného ji cítím. Hvězd ztrnulých pohledy, fascinující, se míhá, za kroky mé chytá se tušení šeří, a v blednutí hrůzy, vítězná, číhá slov neznámých tajemstvím v hořícím keři. Co chceš mi říci němou tesknotou zrání a lítostným zalknutím lilií bílých? Co zsinalým vadnutím uhasínání a vlněním tvarů v závrati chvílích? Zrak duše mé jak oči hmyzu jsi složil, stem facet tajemství dálek jej děsí, tep trhaný úzkosti šlehá mi do žil, v tok myšlenek napjaté sítě mi věsí a příšerným lovem táhne je v zátoky tíží, kam výdechy zetlelých staletí nassát od břehů království tvého se blíží svit zelených stínů a smrti morový pasát. 153