TICHO

Otokar Březina

TICHO
Zasmušilé ticho házené oblaky popelavými, očekávání rozlité po utuhlých stromech, uvadlých barvách a v teskném zhoustnutí vod, ticho hřbitovů, kde leží ti, kdož neměli přátel, ticho chrámů, kde ještě z uhaslých svící se kouří a poslední modlitby neodletlé dýchají ze vzduchu přesyceného, zahrady lilií, v nichž omdleli ti, kdož pili jich výdech, střesení pološera na stopy těch, kteří zvolali: S bohem, ticho unavených duší! Pohledy vaše létají jak průsvitní motýli po tvářích přátel a hledají úsměvů, kde by odpočinuly v ruměncích; voláte: Udeřte v klavíry a zalomcujte spícími rytmy, ať vzkřikne z nich vášeň a šílenství kypící krve ať stříká jim z tónů! Bojíte se hlasů, které v tichu ztajené dřímou jak v doutnajících soumracích večerů zvonění klekání ze vzdálených měst, kvílení neznámých moří, kde výkřiky vašich mrtvých se pění z odrazů vln. Marně voláte: Udeřte v klavíry a zalomcujte spícími rytmy, ať vzkřikne z nich vášeň a šílenství kypící krve ať stříká jim z tónů! Žíravá atmosféra ticha uspává vzbouřené rytmy, vypíjí stříbrnou veselost tónů a udušeno v ní vadne, co šlehalo plamennými jazyky z květů vášnivých melodií. Jak jemný koberec, jenž dusí nepřátelské kroky, ticho skládá se kolem. Cítíte na tváři studený oddech a v duši vlastní své jméno a potápíte se v kroužících vlnách času a neznámých žalů, z nichž vaše duše vystupovala, bezvědomá, století za stoletím jak svítivá míza kořenem pohřbených pokolení z bolestné setby Nejvyššího, ze záhonů věčného ticha. 147

Básně v knize Prvotiny (in Spisy Otokara Březiny, svazek 3):