Zasmušilé ticho házené oblaky popelavými,
očekávání rozlité po utuhlých stromech, uvadlých barvách
a v teskném zhoustnutí vod,
ticho hřbitovů, kde leží ti, kdož neměli přátel,
ticho chrámů, kde ještě z uhaslých svící se kouří
a poslední modlitby neodletlé dýchají ze vzduchu přesyceného,
zahrady lilií, v nichž omdleli ti, kdož pili jich výdech,
střesení pološera na stopy těch, kteří zvolali: S bohem,
ticho unavených duší!
Pohledy vaše létají jak průsvitní motýli po tvářích přátel
a hledají úsměvů, kde by odpočinuly v ruměncích;
voláte: Udeřte v klavíry a zalomcujte spícími rytmy,
ať vzkřikne z nich vášeň a šílenství kypící krve
ať stříká jim z tónů!
Bojíte se hlasů, které v tichu ztajené dřímou
jak v doutnajících soumracích večerů zvonění klekání ze vzdálených měst,
kvílení neznámých moří,
kde výkřiky vašich mrtvých se pění z odrazů vln.
Marně voláte: Udeřte v klavíry a zalomcujte spícími rytmy,
ať vzkřikne z nich vášeň a šílenství kypící krve
ať stříká jim z tónů!
Žíravá atmosféra ticha uspává vzbouřené rytmy,
vypíjí stříbrnou veselost tónů a udušeno v ní vadne,
co šlehalo plamennými jazyky z květů vášnivých melodií.
Jak jemný koberec, jenž dusí nepřátelské kroky, ticho skládá se kolem.
Cítíte na tváři studený oddech a v duši vlastní své jméno
a potápíte se v kroužících vlnách času a neznámých žalů,
z nichž vaše duše vystupovala, bezvědomá, století za stoletím
jak svítivá míza kořenem pohřbených pokolení
z bolestné setby Nejvyššího,
ze záhonů věčného ticha.