Zde láska smutná zesnula ve hrobce vodní hlubiny,
zlomených srdcí dvojice v tůň ticha němou klesla,
trav šeptem doprovázena rozšuměním dubiny,
modlitbou luny bloudící, jež nad hroby se vznesla.
Jdou stíny hebké po vodě jak pocel oblak vzdálených,
háv temný chodců tajemných a svědkův umírání.
Je chmurnou písní pohřební pád listů krví zbarvených,
zaštkání větrů podzimních kdes’ v osiřelé pláni.
Zemřeli, krásni zůstali. Ó nemusíte pro ně lkáť!
Kdo krásně umí zemříti, ten probudí se zase.
Je umírať jste viděli?... Jich skon byl meteoru pád,
pád hvězdy, touhou hořící, jež s nebe utrhla se.
Lze ve vzpomínkách pouze sníť o srdcí velkém vznícení,
o touze, vzkvetlé nejvýše, jež ukojení hledá,
o číši smrti omamné, když vadnem’ nenasyceni
a ruka naše umdlená ji ke rtům zvolna zvedá.
Lze ve vzpomínkách tiše sníť o smrti, jisté milosti,
jež z křižovatek bludných drah nás posléz vysvobodí,
v kouzlu hrozné nevěsty, o změně v nové bytosti,
v pohrouzení v hlubiny i se zemí, jak s lodí.
A jako láska zesnula ve vlnách lesní hlubiny,
tak chceme kdysi zemříti za hvězd a luny plání,
za podzimního vzdechu trav a šepotání dubiny
v milování, tesknotě i smrti – – zmrtvýchvstání...