TALÍŘ TŘEŠNÍ

TALÍŘ TŘEŠNÍ
Paprskové zlatí pokojem se šíří, na křidélkách mají samé zlaté pýří, úsměvem svým jarním smějí se tak blaze, světlý obraz okna kreslí na podlaze. Pěkný pokoj, světlý – v oknech kytky svěží. Stranou oken lože, nemocný tam leží. Profesor to mladý, jehož v město naše prvním teprv rokem osud zavál plaše. Nyní usnul právě. V mužné tváři mladé chorobná ta bledost peruť svoji klade, vysoké pak čelo kolem obetkává kaštanových vlasů vlna kadeřavá. Uplynulť již tomu skoro měsíc třetí, co ho nemoc krutá jala do objetí. Zatím pak se jaro navrátilo zase: na sasankách bledých rosná zář se třase, příroda pak celá krásy na výsluní znovu dýše květy, blahem, zpěvem, vůní. Skřivan nebe první dithyrambem slavil: ó, kdo by se – rcete – tady nepozdravil? Jemu bylo lépe. Síla bdělé péče z nemoci ho tuhé vybavila leče, jež jen pocel bledý v tvář mu vtiskla v pýše... Před chvilkou pak usnul. Nyní zticha dýše... 46 Domácí pak paní, jež jak matka vřelá po nemoci dobu u lůžka mu bděla, vidouc, že se houpá v spánku měkkém klíně, opatrným krokem vyšla z tiché síně. Ticho nerušené po pokoji vládlo, paprsky jen slunce dál své pletly přádlo, jímž se pokoj celý zlatým světlem líčil... Nemocný se vzbudil. Na loži se vztyčil, utěšený úsměv na rty se mu loudí, zatím zrak co kolem spokojeně bloudí. Jak když příroda svou zimní svlékla řízu, novým jarem dýše, novou cítí mízu, novým kouzlem patří, nové tvoří divy, třeba ještě sem tam posněžené nivy: tak i on v svém těle nový život cítil, zas na svaly všecky síla pružnost kladla, třeba ještě bledost ve tvář závoj přadla. Těšilť se, až brzy lékaře dle zdání choroby své pouta strhá bez váhání, jak se potom v libý přírody klín zhrouží vdýchat vábné jaro, po němž duše touží, v přívalu tom světla, vůně duši koupat, na koberci mechu peřestém se houpat, naslouchat té písni kolébavé hvozdů, pít svou duší koncert skřivanů a drozdů... Po chodbě však rázem tiché kroky zazní, pružné podle slechu, utajené bázní... Kdo to as’? děl rek náš – a několik pak vteřin honem hlavu vložil v náruč měkkých peřin... 47 Otevrou se dveře, a jak na předzvědy jeví se tam dívčí sličný profil smědý, až pak v okamžiku plna vděku, kouzla postavička dívčí do pokoje vklouzla. Jaký zjev to vábný! Či snad je to víla, jež svůj domov lesní zrádně opustila, by s ní rek náš, Jiří, podstoup’ zápas hravý? Či snad lepotvárný je to symbol zdraví, který v této dívky usměvavém zjevu po nemoci k němu přišel na návštěvu? – – Buďsi jak buď, dívky postavička štíhlá lehounkým se krokem po pokoji mihla, ručky její útlé talíř zdobný tíží, z něhož množství třešní usměvavě vzhlíží červených i zralých, že se jen jen třásly, až se na nich zraky se zálibou pásly... Na ten obraz vábný rek náš zdiven celý z přimhouřených očí vysílá své střely. Bylať vskutku svůdná postava ta její s růžovým tím mládí pelem v obličeji, z něhož bystře střílí v laškující vnadě diblík dovádivý, v důlku sídle v bradě... A teď rtíků červeň růžněji se pýří než ty třešně zralé jejím na talíři, že bys třešně všecky s díkem stranou hodil, by ti z rtíků jeden polibek dán v podíl... Na stůl vedle lože dívka třešně staví. Na lože pak vzhlédá: „Dobře, dříme!“ praví. „A až probudí se, uzří žeň tu rudou, snad mu nečekány, dobře chutnat budou!“ 48 Při těch slovech tichých dívka nazpět kročí – náhle usměje se – k loži zpět se točí. „Jaký pak je asi – vždyť ho neznám ani!“ koketně pak svůdnou hlavu k loži sklání všetečná jak kotě proti zápovědi... Hůře s naším rekem; utišit se hledí, ale jako moucha, jež se sehnat nedá, na rty motýl smíchu dotěrně mu sedá – – „Ujde, ale bledý!“ všetečka pak děla... On se usmál trochu...Lekla se a rděla, až pak jako šipka vystřelená lukem, jako křepelička z pole vzlétlá hlukem, jako motýl vánkem odehnaný s květu ze dveří se mihla v bleskurychlém letu. Profesora zraky provází ji hbitě, až pak se rtů splývá: „Rozkošné to dítě! Kde se zde však vzala? Uzel je to šerý! Domácí přec paní nemá žádné dcery! A jak vábna, mila, jako poupě z růže!“ Kéž on jenom brzy s lože vstáti může! A hlas tajný v srdci předsevzetí šeptá, že se zítra paní opatrně zeptá... ***
„Ano, máme hosta!“ paní hovor předla, Jiřího když za den do besídky vedla (mělť on rozkázáno lékařské dle rady na vzduch svěží vyjít častěj’ do zahrady). 49 „V zahradě zde bude; právě zaběhla sem! Jarmilo!“ pak vzkřikla povýšeným hlasem. V okamžiku na to z zeleného křoví kloboučku se pásek zjevil purpurový; pod kloboučkem zírá z vlasů temné změti tvářka usměvavá pěkné, temné pleti, v ní zrak chrpou hoří, líce růží plaje, ret se rdí, jak šípek nejlépe když zraje. Přiletěla rychle jako srnka z mlází... Avšak jak když lovec srně v cestu vchází, srna zastaví se, uniknout kam, neví, tak při zření hosta dívka údiv jeví, po celé pak tváři temným nachem hoří, jak když slunce v moře červánků se noří. V hlavince pak sličné zvoní to a buší: zdaž ji slyšel včera, zdaž, co řekla, tuší? „Zde pan Jiří Plachý! – A zde neteř milá, jež mne před dny dvěma z Hané navštívila, jí jen platí, pane, vaše díky dnešní, které rnně jste vzdával za dar krásných třesní; přivezlať je z domu; v pobídnutí moje nesla vám je včera sama do pokoje, co jste kolébal se v lehkých vlnkách spaní!“ představujíc neteř vlídně děla paní. Jarmiliny zraky spokojenost jeví: tedy přece spal as – přece nic snad neví – Náš pak rek jí lží svou domněnku tu sílil: „Proč jen anděl spánku ke mně křídlo schýlil! Vědět, že ty třešně z ruky, slečno, vaší, byly by mně věru dvojnásobně dražší!“ 50 Paní v žert mu hrozí s tváří vyčítavou. – „Bohudíky, po všem!“ Jarmily zní hlavou, a tvář uzardělá špulila se k smíchu: jen když nikdo neví o včerejším hříchu! ***
S měsícem když měsíc v objetí si klesly, Jiřímu zas na tvář zdraví růže kreslí, a jak sněhy prchnou slunce šípem žhavým, bledost prchla s tváří rozekvetlým zdravím. Však jak když se hádě v ňader skrýší vplíží, Jiřímu zas nitro nová nemoc tíží: sladkýmť ona bolem každého snad chvátí, lidé uvykli ji jenorn láskou zváti. Ještě štěstí jemu, s Jarmiliných rtíků že moh’ třešně trhat k choroby své líku, že i Jarmilka se chrpovými zraky nemocí se lásky nakazila taky! – A když prchlý měsíc s novým zas se vítá, Jarmilka svůj s Jiřím osud těsně splítá, dvě jich nitky žití v jednu cívku svádí: svatební jim píseň zazpívalo mládí! – 51