OTCOVSKÁ HROUDA

OTCOVSKÁ HROUDA
Byl jako plod, jenž přezrál žhavým létem, byl jako těžký, plný klas a zkušenosť mu v skráni bílým kvetla květem: bylť jako mléko bílý jeho vlas. A v modravých těch očích bylo snadno té dobré duši popatřit až na dno. A na statečku skrovném hospodařil s svou ženou dobrou mnoho let, a syna měl, jenž dobře se mu dařil: on věnoval mu potu svého květ. Leč jako požár větrem v plápol nícen, tak požíral mu statek dluhů jícen. A on ten plápol potu proudem hasil, a pracovali s ženou o překot. Leč v osení mu osud trní nasil: tu dobrou ženu schvátil smrti hrot, a brzo na to v krátké času době též synu jedinému ustlal v hrobě. On zachvěl se jen před osudu střelou, a stateček pad’ dluhům v lup; tak naději mu osud porval celou, jak úrodu když zničí příval krup. Jen jedinké mu pole ještě zbylo, jež po rodičích dědictvím mu bylo. 40 To pole rád měl, v smutku svém je pěstil, tam prací plašil bolu mrak – a klas když zralý na něm zašelestil, to dobráku se trochu zjasnil zrak. Vždyť Bůh mu dal, Bůh vzal, bud' Bohu chvála – a dědičná mu hrouda přec kus chleba přála. A po práci vždy na tom poli sedal, když slunce sklánělo se níž, a zapomnění kvítek na něm hledal, tam modlil se, když svírala ho tíž – a každá hrouda šeptala mu těchu, a povzbuzení v každém cítil dechu. Leč přišel přítel, vlas též bílý nosil, znak zoufalství mu v zraku plál, a kmeta našeho tu vroucně prosil, by při půjčce mu za rukojmí stál; a na kolena padl takřka před ním – a on zaň ručil majetkem svým sledním... A křídlem svým čas dále tiše mával – a příteli smrt dechla v skráň – leč statek malý měl a dluhů nával! – Kdo ručil, platí. – A právo strašná zbraň! A kmetu našemu šel osud kalich podat: měl nectným být, neb dědictví své prodat! Té noci nespal...Jak se prsa šíří, jak vzdýmají se výš a výš – – A pod lebkou mu zoufalství pták víří, v leb křídly bije jako vězeň v mříž! Ó, neštěstí, jak hořká je tvá číše a ruka tvá jak ostrým hrotem píše! 41 To zrnko zlaté, jež mu zbylo dosud, jež zmozolená chrání dlaň, to pole otců rve mu divý osud! Ó, přátelství, tys velkou vzalo daň!... A nový den když zemi zase zlatil, tak pole prodal, přítele dluh zplatil. A pak se vlekl podoben jsa stínu – měl bledou tvář a rudý zor. Byl starý strom, jenž vyrván z země klínu, byl skály kus, již podryl bouře spor. Však nemluvil, že srdce pálí rány, jen v upomínek zavíral se brány. Byl večer jednou. Cos ho tajně táhlo, by k zděděnému poli šel. – Už jeho není! Jak to v duši prahlo, co ústa vzdechů, zrak co slzí měl! – – A na políčku obilí už zrálo a vítr vál a v klasech jen to hrálo! A zdálo se mu, klasů nad šumotem že vyčítavý splývá hlas: „Hle, tyto hroudy pod tvým vlhly potem, zde tvému otci vlhl prací vlas, zde závodil jsi v práci s dobrou ženou, a tys tu půdu prodal posvěcenou! – Už není tvá, dá jinam plod svůj ryzí – Měl’s ještě tu a nemáš víc...“ A klasy šeptaly: Je cizí, cizí! A stébla šustí: Slzou pokrop líc!... A ráno nalezli ho – divné soudy – jak mrtev ležel u otcovské hroudy. 42