SLOKY MELANCHOLICKÉ

Otokar Březina

SLOKY MELANCHOLICKÉ
Co v záři zhaslých dnů pod žárem zchladlých jar ze setby mrtvých sil mi zrálo v květný tvar a v jitrech růžových v mých citů vlhlo vláze, jak buket v emailu v své duše chovám váze. Z ní parfum života mdlou vůní dýšící mi vane natrpkle, a jak bych v ložnici na květů polštáři spal v těžkých silic lázni, ze snů se vzbouzím sláb a s neurčitou bázní. Kdo květy hořké jen po mojich cestách střel, bez ohně mrtvý nach, bez jasu korun běl? Proč z něhy vzpomínek mi sladká esenc prchá a v duši zhořklá tlí jen mrtvých vůní sprcha? Má myšlenka, toť svit, jenž zlomený a šer plá polarisován z mlhavých atmosfér; a v hloubkách tajemných do tmy mé duše vnořen života trouchnivý v ní světélkuje kořen. 145