VOZKA

VOZKA
Jen, koníku můj, klusej dál! Nic nedbej na to, že ta luna bledá v tak smutném zří kol plápolu jak oko dívky, milého jež hledá a nalézá jen mrtvolu. Či snad tě děsí ty chmurné lesy, jichž stromy vrhaj’ dlouhý stín? Já rád mám, když vše mrtvo spánkem, tu vítr hrobovým mi zdá se vánkem a nebes báň jak černý baldachýn. Nic neděs se, mé zvíře milé, těch černých v dálce skal; již brzo dosáhneme cíle, jen, koníku můj, klusej dál! Jen, koníku můj, klusej dál! Tys z celého mi otcovského statku jen jediný, ach, zbyl, když požár strávil moji chatku a o všechno mne oloupil. Ach, bože milý, mně nu tu chvíli ni upomenout nedá bol. Tak jako dnes jsme se nákladem jeli, když požár ten jsme uviděli a chatu ve plamenech kolem kol! 43 Ó jak jsi chvátal tehdy, dobrý koni, jak já jsem tehdy pospíchal! – Však marno vše – už statek nikdo nedohoní, teď, koníku, jen klusej dál! Ba, koníku, jen klusej dál! Ach, staré přísloví nám praví, že nepřijde jen samo jedno neštěstí, i mně to zažíti dal osud dravý, já větší ztrátu musel unésti. Se bledou lící zde po silnici jsem vezl dříví k stavbě zas. A ty to víš, jak já jsem tehdy spěchal, neb ženu nemocnou jsem doma nechal, a proto touhou jsem se třás’. – A když jsem k přítelovi vkročil (kdež jsme my bydleli), div jsem si nezoufal! Svou družku věrnou umírat jsem zočil... Můj milý koni, klusej dál! Můj milý koni, klusej dál! Vždyť víš, že od té doby mimo tebe už neměl já jsem přítele – neb jako Joba šlehalo mne nebe, šlehalo pruty z ocele. Pro mne vše zvadlo. Mne nenapadlo, bych znovu stavěl chatu svou. Proč bych ji stavěl? Tato bídná léta, jež určil mi zde dlíti vládce světa, jak vichr přejdou, uplynou! – 44 A přál bych si, by pán Bůh milý mne hodně brzo povolal – pak bychom se, mé zvíře, rozloučili... Však, koníku, jen klusej dál. Jen, koníku můj, klusej dál! Už hvězdy hasnou, věrný můj ty druhu, už slunce rdí se záplava a paprsků zdroj v světlém čarokruhu si se tmou libě pohrává. V tom světla jase v líbezné kráse se na rovině město stkví – – tak také, až ty zemské přejdu drsné dráhy, mi paprsek zas pozasvítí blahý a ohlásí mi vítězství! – Snad najdu někdy zase štěstí kvítí, jež vichr zlý mi odevál, snad Bůh mi ráčí jednou odměniti. – – Stůj, koni, u cíle jsem, ni krok dál! – – 45