MÍR SAMOT ODVĚKÝCH...

Otokar Březina

MÍR SAMOT ODVĚKÝCH...
Kam vlhkým jiskřením jas utlumený dosáh’, v jeskyni vápennou se klenul obzor celý, hvězd bílé třesení se sáklo v kalných rosách jak slzy tuhnoucí do zasmušilých bělí. V jeskyni vápennou se klenul obzor celý, mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál a z hlubin tajemných se kouřil, zkamenělý kde v keřích krystalů sen hmoty oddychoval. Mír samot odvěkých mou duši chvěním ovál, jak cizí řeči hlas mi znělo vlastní žití, den věčný nad klenbami prostor ozařoval a splavy staletí jsem z dálky slyšel hřmíti. 152