CHVÁLA SAMOTY
Má samoto, dnes tebe písní slavím!
Jsi záhonem, v němž květy nálad rostou,
z nichž mnohá parfumem mě omamuje žhavým
a mnohá dechem luk a lesní vůní prostou.
Jsi harémem, ilusí po kobercích
kde s jarou vášní chodím nocí dlouhou,
a moje myšlenky jak krásky v drahých špercích
a s vůní na ňadrech se pro mne chvějí touhou.
Jsi jako brus, jenž tužeb ostří brousí,
a ložem jsi, kde s mojí duší dřímem;
z tvých rukou naděje jak kadidlo se trousí
na uhlí života, kde rozplynou se dýmem.
Jsi kořen léčivý, jenž rány hojí,
jsi zbrojnicí, v níž láska šípy chystá,
jsi stavem tkalcovským, kde duch tká přízi svoji,
a řekou znavených, kde proudí voda čistá.
Jsi pralesem, kam lidských bojů vření
zní z dálky zesláble jak bzukot muší;
v tvém klínu Kristus počal dílo vykoupení,
a svatým mystikům jsi modlitebnou duší.
Jsi jako hora, jež se k výši vzpíná
nad nízký výpar plný zemské tíže;
kdo bydlí v sídle tvém, ten zemi zapomíná,
je dále od lidí, však u Boha je blíže.
131