Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,
světla hvězd se otřásala v jeho tep a mih;
zrcadla vod popraskala, zborcená a lesklá,
šupiny vln lámaly se jako třísky ze skla
v pěny teplý sníh,
kde se zmítal, vřel a řinčel zvuků ráz a smích.
Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,
bílé tělo země ovál na tisíce mil;
v hloubkách pohyb probudil se, stoupal v kmenů osách,
vrostl v tuhé uzly větví, v nervy listů prosáh’,
hnal se mízou žil,
hmotou dýchal, třásl stíny, prostor zachvátil.
Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,
chomáč síly elastický rozepjal se v tmách,
roztínal se ostrým řezem v zlatých křížích věží,
na vyhaslých ohních květů trhal vůně svěží,
hřměl a vál a táh’,
prolamoval hráze dálek v horizontu práh.
Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,
v otevřené varhany mé duše v příval leh’;
rytmem lesů otřásaných zpíval píseň Stínů,
jak by z černých dutin píšťal, ze hranolů cínu
v tvrdých akordech
tryskal barvou tmavých tónů navlhčený dech.
Rozestřený vějíř větrů vířil v ruce Noci,
před sebou hnal moji píseň, koráb zvuků, v šer;
tam, kde všech mých tužeb lodě kotev ocel noří,
v Neznámého přístav plula hladinami moří,
čistou vlnou sfér,
pod blankytem rozdmychaným v jas a do jisker.