To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro mžily,
byl vnitřně jimi prosvětlen stav duše zasmušilý.
Zrak v serpentině potoka zřel občas vlnky spěti,
jak zjevil by se prchavě mdlý záblesk na perleti.
Pod stříbrnou se patinou les zachvíval a luka,
prach rozsívala jiskrný kol étherická ruka.
A jako v rakvi skleněné by krásná mrtvá snící
ve plachém hoři zásvětním kdes dlela na měsíci.
A sytil vlahý širý kraj dech pokosených otav,
pták ticha noci nevzrušil, jen temně zarokotav.
Tak jako chodec mystický šlo ticho mezi klasy
a černá země znaveně a těžce ulehla si.
Vlál všude mír, jen srdce cval ve hlasu prázdné hrudi
v let nekonečnou prostorou on touhu marně pudí.
A ticho je tak veliké jak abstraktní huk zvonů,
jenž s věže kosmu doléhá v sluch spících milionů,
tak tajemné jak oceán a symbolicky syté,
že jako mrtvou hranici v ně snem svým překročíte.
Tak významné jak proroctví, jak hrobu tůň tak svaté,
v tom tichu jednou vteřinou i věčnost přetrváte.
To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro sely,
jak zjeven by byl v reflexu svět věky odumřelý.
I spaly chaty, lávky vod, báň kaple spala v míru,
jak černých flórů schvívání byl přelet netopýrů,
vzduch provinut byl mrákotou a váním nočních fial,
ret políbení upíří od chladu lučin přijal,
však není v celém vesmíru, kde s lodí svou bys přistál,
v tu noc žal žití zajat jest ve tvrdý čirý krystal!