NOC

Jan Opolský

NOC
To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro mžily, byl vnitřně jimi prosvětlen stav duše zasmušilý. Zrak v serpentině potoka zřel občas vlnky spěti, jak zjevil by se prchavě mdlý záblesk na perleti. Pod stříbrnou se patinou les zachvíval a luka, prach rozsívala jiskrný kol étherická ruka. A jako v rakvi skleněné by krásná mrtvá snící ve plachém hoři zásvětním kdes dlela na měsíci. A sytil vlahý širý kraj dech pokosených otav, pták ticha noci nevzrušil, jen temně zarokotav. Tak jako chodec mystický šlo ticho mezi klasy a černá země znaveně a těžce ulehla si. Vlál všude mír, jen srdce cval ve hlasu prázdné hrudi v let nekonečnou prostorou on touhu marně pudí. A ticho je tak veliké jak abstraktní huk zvonů, jenž s věže kosmu doléhá v sluch spících milionů, tak tajemné jak oceán a symbolicky syté, že jako mrtvou hranici v ně snem svým překročíte. Tak významné jak proroctví, jak hrobu tůň tak svaté, v tom tichu jednou vteřinou i věčnost přetrváte. To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro sely, 20 jak zjeven by byl v reflexu svět věky odumřelý. I spaly chaty, lávky vod, báň kaple spala v míru, jak černých flórů schvívání byl přelet netopýrů, vzduch provinut byl mrákotou a váním nočních fial, ret políbení upíří od chladu lučin přijal, však není v celém vesmíru, kde s lodí svou bys přistál, v tu noc žal žití zajat jest ve tvrdý čirý krystal! 21

Básně v knize Hory a doly a lesy: