KREV

Jan Opolský

KREV
Krev těžká, dymná bouří a chvěje spletí žil. Jak k průsvitné by stěně se plamen přiblížil, teď rudě sálá z nitra a zrychluje svůj trysk, jak jezdec koni prudce by ostruhu svou vtisk. Až slyšitelně tepe puls krve splašený, jím do mrtviny ticha jsou hrůzy vnášeny, hlas marně hyne, jenž by byl srdci velel stát ve cvalu sterých kopyt a hřmotu kavalkád. Krev dymná stoupá k mozku. Vír její ohnivý mou představivost zjitří, mé smysly navštíví, na černé cloně vášně jas krutý vyvolá a plamen prolne tělo – kol plamen dokola... Schne jazyk v ústech mojich a povléká ho troud, na zrak se oslněný už nelze spolehnout, neb utkvělost ho lačná už pozbavila vloh, bez parnatého šláře by střízliv vidět moh’. Co vidí, zřít by neměl; vše smyslná je lest, hod bacchický vždy skončen, stůl žití sklizen jest, když tužba moje vstoupí do síně jako host, můj přelud z hladu halí jen svadlou skutečnost. Jen dýmej, těžká krvi, do černých smyslů plaň! Stůl voní v chřípí sytým. Věz, nezasedneš zaň! 39