DNI

Jan Opolský

DNI
Dni, chudí dělníci, jimž určeno je v potu si dobývati práva ku životu, nad horským krajem plynou hluše, němě, jen mžiky malé za trvání země. Dni, siví pavouci a tkalci trpěliví, již třebas ukryti, jsou intensivně živi. Dni, kati sveřepí, jichž meč je dílo skvělé, jsa zaťat abstraktně v tvém škubajícím těle, jak strašně míjíte a putujete krajem, kde v šeru vykvetlí, přec velmi záhy zrajem! Kam jeden po druhém jak pěšci armád spějí, než zčerná noc a hvězdy zkrvácejí? Dny, režné obláčky na tyrkysové pláni, kam metly větrné vás věčně popohání, kam, samy nechtíce, se ztrácíte mým očím, když dálka macechou a stesk když je váš otčím? Dny prázdné na horách, dny studené a pusté, až na dno nicot svých mne přece nepohruzte, neb dosud krev, byť zpomalená pění a ještě není touha k utišení. A ještě osud zve mne, s vším se bíti, 75 co tvoří podstatu a všechen vnějšek žití. Můj horský kraj jen jeden v světa krajích, kde ptactvu souzen časný odlet na jih, a slunci dáno zářit šikmo na zem, i růži zčernat pod předčasným mrazem, dub staletý pak roztít švihem hromu. A lidem mlčet. Nelnout k pranikomu. Jak volské jařmo osud na svém týle ne oddaně nést, ale zarputile a duel svádět se svou mukou vlastní. Být tiší není totéž, co být šťastni. Jen cos jak nenávist a nezjevenou zlobu lze tady nést až k vesnickému hrobu, kde hvozdík zkvet tak divoký a tmavý, jak stopy krevní na podušce trávy. Nad horským hřbitovem dny zpomalují chůzi. Snad z touhy osudné. Snad z rozkoše. Snad z hrůzy. 76

Básně v knize Hory a doly a lesy: