VĚZNI

VĚZNI
Šum bílých motýlů se unaveně ztiší i slunce polední svou sílu vyzáří, pak luna studená se chýlit bude s výší nad lidskou bolestí, jež úpí v žaláři. Pak bude dlouhá noc a ticho státi za ní – tůň smrti hluboká, náš nadsmyslný svět – i budou hvězdy plát a šílet do skonání... Kdo úpí v žaláři, je nesmí uvidět. Pak budou jitra zas, tak hýřící a smělá, jež rosou opájí a očarují cit; že jitro svátkem duše jest i těla, kdo úpí v žaláři, to sláb je pochopit. On jara nechápe, jež bleskem sněhy taví a krví prolíná v snách probuzený květ, on léta nechápe, čas smyslný a žhavý, jenž v černu žaláře se nesmí rozhořet. 35 Ach, on též nechápe čas ocúnů, jež nyjí pod mocí jeseně jak harmonický sten, dech krásy hasnoucí ho kouzlem neovíjí, kdo úpí v žaláři, jím není rozechvěn. On nezná, necítí, kdy ledy řeku tíží, v snů návěje se všecko ponoří... Ke hloubím žaláře se život nepřiblíží a mrtvé pojmy znovu nestvoří. Ni bouř, ni klid, vliv všehomíra na zem, ni v koloběhu vzrůst a hynutí, však touha jen, být jedovatým plazem a instinktivní lačnost uštknutí. 36