MNICH

MNICH
Ne tragický, ne veselý ni skvělý, ne blouznivý, jímž bolesti by chvěly, či mrazný zas, jak voda němá, vnitrozemská pílí, jdouc z neznáma zas k neznámému cíli můj všechen čas. Pol zdušeně, jak hasnutí ran splývá, jak zmlžilá a smytá perspektiva hor, řek a měst, jak světlo mdlé, jež mléčným sklem se cedí, jak echo jen, jež nedá odpovědi, již dlužno jest, zde míjí čas bez otřesů a hřmění, ni ostré chuti života v něm není, lymf, krve běh, jak víno, které nemámí, jen studístudí, a bacchického pachu neprobudí, lpíc na mých rtech. 22 Tak plyne vysokem kol mřížení mé cely, o plachou prázdnotu se s hrudí mojí dělí i srdcem mým, když čechrá mrtvě stříbro mojí hlavy a touhy moje rozptyluje, taví jak charý dým. A mládí mé i mužnost, stáří bědné v témž zorném poli duchovém se shlédne, když patřím zpětzpět, a v jakés barvě neutrální šedé kol sebe kuklu neprůzračnou přede můj vnitřní svět. Neb v světě vnějším ničím nejsem zcela, jen schránka vášní nyní obemšelá jak sivý peň, na zdi mé cely u podnoží kříže mne nápis těžkou obsažností víže: vše zapomeň! Zvon s malé věže sanktusové klinká jak myšlenka už jedna samotinká a žádná víc, 23 jež cestu prorvouc letí k stanům ducha, přes rozlivy a prostorami hlucha se ztrácejíc... 24