MNICH
Ne tragický, ne veselý ni skvělý,
ne blouznivý, jímž bolesti by chvěly,
či mrazný zas,
jak voda němá, vnitrozemská pílí,
jdouc z neznáma zas k neznámému cíli
můj všechen čas.
Pol zdušeně, jak hasnutí ran splývá,
jak zmlžilá a smytá perspektiva
hor, řek a měst,
jak světlo mdlé, jež mléčným sklem se cedí,
jak echo jen, jež nedá odpovědi,
již dlužno jest,
zde míjí čas bez otřesů a hřmění,
ni ostré chuti života v něm není,
lymf, krve běh,
jak víno, které nemámí, jen studístudí,
a bacchického pachu neprobudí,
lpíc na mých rtech.
22
Tak plyne vysokem kol mřížení mé cely,
o plachou prázdnotu se s hrudí mojí dělí
i srdcem mým,
když čechrá mrtvě stříbro mojí hlavy
a touhy moje rozptyluje, taví
jak charý dým.
A mládí mé i mužnost, stáří bědné
v témž zorném poli duchovém se shlédne,
když patřím zpětzpět,
a v jakés barvě neutrální šedé
kol sebe kuklu neprůzračnou přede
můj vnitřní svět.
Neb v světě vnějším ničím nejsem zcela,
jen schránka vášní nyní obemšelá
jak sivý peň,
na zdi mé cely u podnoží kříže
mne nápis těžkou obsažností víže:
vše zapomeň!
Zvon s malé věže sanktusové klinká
jak myšlenka už jedna samotinká
a žádná víc,
23
jež cestu prorvouc letí k stanům ducha,
přes rozlivy a prostorami hlucha
se ztrácejíc...
24