Hory a doly a lesy (1931)

Básně, Jan Opolský

Diplomatická verze Ediční verze
HORY A DOLY A LESY
[1] JAN OPOLSKÝ HORY A DOLY A LESY BÁSNĚ
VII. SVAZEK BESED KRUHU V Praze 1931
[3]
MLÝN
Jak starý, hajní mrtvý mlýn se zetlelými koly, jimž voda šumná uhne se a jinam cestu volí a skrývajíc se v lopuchu a nesečeném proutí, se zdá jen mrtvou silou být, již nelze obživnouti. Jak pustý mlýn, jenž nicotu kdys drtil místo žita, jen věčnost marně proudící hnal v dávnu přes koryta, tak umlklo v mé duši jest a popudu v ní není, neb okov žití dosáhnul dna mrtvých okamžení. Kol mlýna hořké ticho čpí. Háj na kolenou klečí, jsou rozptýleni po světě a pomřeli už mleči a násyp zrna poslední jak roků šum se jeví, jsou vírem prázdna odváty i pohankové plevy. Jen nad žernovem zvětralým list olšin chabě šlehá, což velmi vzácná pro smysly a výmluvná je něha. Po hřmotném tempu života jdou mrazné stance hlucha,hlucha jak z mystického neznáma do mystického ucha, po prudkém tanci pěny, vln, po ranách síly hybné smrt pouze k čelu života se s políbením shýbne. Je zastavený hluk a cval a do lopat se vzpírá jen tíha valné nicoty a výška všehomíra. Jsou prázdny pytle. Vítr v nich. I prázdny koše secí, 5 prach jako flór se ukládá na čnění hran a věcí. Na chvostné jedli prastaré jen úpí doupňák sivý, jak v označení myšlenek, jež zbyly ještě živy. Jde odtud cesta-necesta. Jde hložím. Trním. Pískem. Za sněním žití vzdáleným, v snu ústíc smrti blízkém. 6
VČELY
Luk parných síla, vání lad, jak z živého by duch jen vzat byl okřídleně schvělý, jak ze květů všech vyvátá jen étherická podstata by tála v díle včely. Zář slunce jak by sílící se s prachem pelu v směsici ve zlatě medu skrýval, do číše z vosku jak by lil se výron sladkých zemních sil co jantarový příval. A jak by plodné půdy sen byl z hlubin bytí vynesen na třpytné světlo denní, i prchlé jara měsíce jak sloučeny se jevíce co jedno okamžení. Též chvění růstu, zrání čas se v ambrosii včelí zas jak tajný prvek zjeví, dech lípy šumné, střemchy, jív, snem hlavu kdys ti opojiv, jež o tajemstvích neví. 7 A jetel plný vírných míz z ní voní zaszas, jak voněl kdys na rozvlněném lánu... I rdesno voní prostičce. Jdeš po mystické cestičce, již’s našel vyšlapánu. Tak smysly tvé med opíjí, jak ve vesmírné chemii když dechů sbor se spojí. Klid země zjímán v medu jest. Žár slunce, jenž dal růžím kvést, jichž anemičnost hojí. 8
OTCOVSKÁ ZEMĚ
Je potok, který teče kol, tak ledový a sklenný, v něm barvy světa chudého se zdají potopeny: ta ocelová obloha bez jásavosti světla, jež jak by tónem tlumeným a jediným jen květla, a tmavé lesy jehličné, jež divnou hloubkou tanou, v nichž umírají ozvěny za krátkou střelnou ranou, i hory sivě modravé, jež dotknuly se nebe, jak položivše pojem snu a prázdna vedle sebe; i země, jíž by sákla krev, tak zrudlá a tak těžkátěžká, i chaty, lidé zamlklí, mdlý obraz všeho dneška. Je potok, který teče kolkol, tak ledovitě cizí, stesk neprobouzí z míjení, je lhostejno, proč mizí. Je bez tišin a bez vírů. Bez hlubinného taje. Ni s jeho krutým povrchem si luna nezahraje. Kraj nezavlaží, neschladí a neosvěží pěnou tu zemi vyschlou rozením a věkem unavenou. A pod olšemi divný stín, pln zrádnosti a šalby, ač nemá, co by odhalil, co smyslům zastíral by. Ni ryba hbitá, neklidná a s prismatickým svitem se neobjeví, rušíc mír, kdys na dně křemenitém. Nic, co bys okem poznačil za blízké tvarům žitížití, 9 v té trudné vodě mrazivé se plynout neucítí. A hluk té vody hudebně je bezbarvý a pustý, jak metodickýmelodický polohlas za sevřenými ústy, tak trochu nářek, trochu hněv i odevzdání němé, jímž dlouhou píseň života však nikdy nezavřeme... A jaká voda, taký vzduch. Též prochladlý a krutý, jsou duše střemch a duše lip kams jinam vydechnuty, tak příkře v něm a nehybně se zračí formy hmotné, let ptáka jako černý šíp jej mlčenlivě protne. Všemu, co k nebi vzpíná se, vzduch odpor klade tuhý, v něm neplanou dost červánky a dost nehýří duhy, v něm zvony přísně sladěné jak bez chvění by zněly, jak nebylo by večerů, jež slaví před nedělí. A přetěžce se tento vzduch jak skalní voda loká, víc drtí nežli vzdouvá hruď, jsa vdechnut ze hluboka. A jako voda, jako vzduch, tak chudá země suchá je zvýrazněním hořkosti a spoutaného ducha, jež pod zákony krutými se bez protestu svíjí. Čas na troud ji dřív vysuší, než trochu ovlaží ji, by sporá stébla vydala, z nichž vymetají klasyklasy, a plamen máku prchavý by v muce zažehla si; by zavoněla po krvi a po chlebě a dýmu od zasládlého výdechu až k tomu nejtrpčímu. A jako země člověk též pod osudovou mocí 10 svá chmurná dědí zasnění jaks po pradávném otci, svou sílu tuhou, nezlomnou, však nevolnicky tesknou, svou duši, v níž jak v propastech dna záhadná se lesknou, svou lásku, jíž se vymknul svět, svou touhu, která mučí, i život, který každým dnem je marnější a chudší. Jde voda, krajem tekoucí, tak ledová a sklenná... Zem’ velí trudná, otcovská, bys klesl na kolena! 11
BASILIKA
Snů sláva abstraktní, jež sestoupila s výše, jež prachem zvířeným a chromatickým dýše, skly duhou vrženou, slast divnou, přemocnou tu ve věřící hrudi a hrůzu z hloubky pomyslné vzbudí i víru blaženou. Po planých oblacích se snáší jako velumvelum, dá úžas ledovým a čistým archandělům, již střeží tišinu; dnu bílé světlo zlomí v žehu prudkém a nasytí je nevýslovným smutkem svých plachých odstínů. Snů sláva ševelí nad zlatým božím stanem, v ní časně zemřelí pro věčné žití vstanem jak v rouše zběleném, v tlum oněch přistoupnem, již konsonantně pějí k svým lyrám jiskrným a houslím Agnus Dei nad světel plamenem. 12
PO ZÁPADU
To bylo večer. Vzrostla touha každá, jako by z hněvu vzejít měla vražda, krev měla téci ze msty nevinná; vyhrával západ v sporu ohňů čistém, divoce sloučiv jantar s amethystem. Nebylo moře. Ani pevnina. Zlatí a rudí z jeskyň zřeli draci, útroby mračen eruptivní prací dávily mlčky lávu strašlivou, za krutý zážeh, záhy jaksi zbledlý břesknější svity k zenitu se zvedly, vyslané šípy žhoucí tětivou. Bylo to pozdě na západním nebi, jiskrně plály monstrance a chleby, užity jsouce při mši večera, korouhve mocné, baldachiny, vela svěsila, vzdula nebo rozestřela nebes i země pompa veškerá. 13 Ve zlatém víně, v zelenavém jedu tonulo ještě nebe ku posledu, ochabnul sopek výron plamenný; zamlklý Kumburk, černý hlídač kraje, ruinu hradu bokem podpíraje, nad obzor zdvihal svými rameny. 14
RŮŽE
Ty růže, které kvetly kolem, jak zranil by je krutý žel, jenž k nejtemnějším trýzním srdce od věčnosti by náležel. Sen mezi rty jak ochořelé když vžene parnou lidskou krev, na tváři ohni hektickými a omamnými zahořev. Jak nitro mušlí utajenéutajené, tak damascenských růží střed se nítil mocnou vášnivostí, co jejich okraj v touze bled’. Tu růže sluncem pukající,pukající jak kněžny, které v životě šly s nezbádaným rysem v lící a s pýchou na rtu mimo tě. 15
SVATÉ POLE
Je na hřbitově kromě ticha, jež z prsou němých věcí dýchádýchá, i věčné slávy tanutí; svá pouta ruší volnost sama jak před povzletem do neznáma šleh zkamenělých perutí. Plá vzácná věta v černu zlatem, že smrt se pouze v tichu svatém ve stálý život promění, tlak pohne křížem, jenž je rzivý, a v korunách a kmenu jívy je zatajené úpění. Ruch barev ztišen ve svém blízku, přes temný mramor obelisku se pentle rudě mihotá, jak cesta k smrti by to byla, již – unikajíc – potřísnila krev zmařeného života. 16 Nic nevyzradí kámen sivý, svůj plamen lampa neuživí, když ztrávil sílu olejeoleje, a ticho jako vodstva věku zde splaví navždy po člověku i rozptýlené šlépěje. 17
VELIKONOČNÍ
Jen zlato, modř se uzří mísit s bělí a oblaky jak kantátu by pěly lehkou a vlavou, i míza hojná, sladkohořká v stromě jak tělem krev se bouří podvědomě, srdcem i hlavou. A zlatem orsej svobodu svou platí, všem pukům se lze volně otvírati a stéblům praskat, a mluvit těm, kdo posud stáli němi, i vláhám jarním tiše klesat k zemi za šumu kaskád. Lze naznačit jen ostýchavou řečí, těch, pokorně již na kolenou klečí, čím prsa planou a hledět zrakem krokusu, tak měkkým, svůj plachý pohled vyměnit si s někým na uvítanou. 18 Ze všech stran světa v souhře věčných zvonic se čistá, vroucí symfonie roníc po širém kraji, jak vítr vzruší myšlenkové lesy, strom každý ze sna lehce povzdechne si, jak ožívají. Vod rythmus hladký, uvolněný spěchá, svá čela sklání podražec a lecha jak zmatkem jaty; jsou zření tvá i představy tvé ranné, pel nad jívami nepokojně tane, jsa všecek zlatý. 19
NOC
To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro mžily, byl vnitřně jimi prosvětlen stav duše zasmušilý. Zrak v serpentině potoka zřel občas vlnky spěti, jak zjevil by se prchavě mdlý záblesk na perleti. Pod stříbrnou se patinou les zachvíval a luka, prach rozsívala jiskrný kol étherická ruka. A jako v rakvi skleněné by krásná mrtvá snící ve plachém hoři zásvětním kdes dlela na měsíci. A sytil vlahý širý kraj dech pokosených otav, pták ticha noci nevzrušil, jen temně zarokotav. Tak jako chodec mystický šlo ticho mezi klasy a černá země znaveně a těžce ulehla si. Vlál všude mír, jen srdce cval ve hlasu prázdné hrudi v let nekonečnou prostorou on touhu marně pudí. A ticho je tak veliké jak abstraktní huk zvonů, jenž s věže kosmu doléhá v sluch spících milionů, tak tajemné jak oceán a symbolicky syté, že jako mrtvou hranici v ně snem svým překročíte. Tak významné jak proroctví, jak hrobu tůň tak svaté, v tom tichu jednou vteřinou i věčnost přetrváte. To byla sladká, zalklá noc a hvězdy stříbro sely, 20 jak zjeven by byl v reflexu svět věky odumřelý. I spaly chaty, lávky vod, báň kaple spala v míru, jak černých flórů schvívání byl přelet netopýrů, vzduch provinut byl mrákotou a váním nočních fial, ret políbení upíří od chladu lučin přijal, však není v celém vesmíru, kde s lodí svou bys přistál, v tu noc žal žití zajat jest ve tvrdý čirý krystal! 21
MNICH
Ne tragický, ne veselý ni skvělý, ne blouznivý, jímž bolesti by chvěly, či mrazný zas, jak voda němá, vnitrozemská pílí, jdouc z neznáma zas k neznámému cíli můj všechen čas. Pol zdušeně, jak hasnutí ran splývá, jak zmlžilá a smytá perspektiva hor, řek a měst, jak světlo mdlé, jež mléčným sklem se cedí, jak echo jen, jež nedá odpovědi, již dlužno jest, zde míjí čas bez otřesů a hřmění, ni ostré chuti života v něm není, lymf, krve běh, jak víno, které nemámí, jen studístudí, a bacchického pachu neprobudí, lpíc na mých rtech. 22 Tak plyne vysokem kol mřížení mé cely, o plachou prázdnotu se s hrudí mojí dělí i srdcem mým, když čechrá mrtvě stříbro mojí hlavy a touhy moje rozptyluje, taví jak charý dým. A mládí mé i mužnost, stáří bědné v témž zorném poli duchovém se shlédne, když patřím zpětzpět, a v jakés barvě neutrální šedé kol sebe kuklu neprůzračnou přede můj vnitřní svět. Neb v světě vnějším ničím nejsem zcela, jen schránka vášní nyní obemšelá jak sivý peň, na zdi mé cely u podnoží kříže mne nápis těžkou obsažností víže: vše zapomeň! Zvon s malé věže sanktusové klinká jak myšlenka už jedna samotinká a žádná víc, 23 jež cestu prorvouc letí k stanům ducha, přes rozlivy a prostorami hlucha se ztrácejíc... 24
HORY
Ten divný kraj, kde horský vítr fouká a pýrů podeschlých je plna chudá louka i myších nor, kde obilí jen sporé klasy metá, hruď země zdá se od dávna být kleta, sám boží tvor. Kde les je oblast vyloučená z žití, směs mrtvolná se z dechu jeho cítí a zánik svic, mok všech ran světa, slanost slzí žravá kde místo vůně šerem vyvětrává z hub, pryskyřic. Kde zeje tůň, v níž živočicha není, jíž hladinu jak onyx černý mění jen šera vliv, kde datel ve kmen vydoutnalý tesá, jak kopal hrob by mrtvé duši lesa, sám z trestu živ. 25 Ten divný kraj a lidé příkří, suší, o nevlídné a nepřístupné duši, již halí stín, tak zamlklí a v kontemplaci svadlí, již stojí však, kde jiní by už padli kams do hlubin. Ten divný kout, kraj zakrslin a kleče, kde křemením slap křišťálový teče a jehož břeh je nahý, fádní, bez rokytí, květů a šepce tutéž monotonní větu, mdlou pro poslech. Kde nad vším všudy tane vláda hlucha, ni nedotkne se v zjemnělosti ucha van zvučných sil, ba zdá se téměř, že by bylo lépe, bys v prsou srdce zvonící a slepé též nenosil. A kde jsou sivé, k zemi stisklé chaty, jež bída hlídá, červivými vraty z nich hledíc ven; 26 co oběť plachou, polapenou v síti stav tkalcovský je tupě slyšet bíti co noc, co den. Kde léta krátká, předlouhé jsou zimy, pár chvilek jen pod stromy rozkvetlými lze ztrávit snad a srdce zdá se právo k tomu míti, jen prahnout suše po smyslném žití, ne milovat... 27
NOC U DĚŤÁTKA
Ten prchlý čas jak melodie měkká, jak vody šum, jenž do temnoty vtéká, mně hlavou věje, sny všecky v nivec obráceny tlejí a doba smývá, jak je právo její, ty živé děje. Zřím ve snu schvěle jako pastel hebký sám sebe chýlit ztichle u kolébky nad děckem malým, v mém srdci svato, podivno a sladko, spí potichounku moje nemluvňátko, jež láskou halím. Cvak hodin suchý délku noci krátí, pár hvězdic v kosmu vidím třepetati, zřít bludně z mračen, svět celý v noci samotou a hluší až od základu v tajemné své duši je přejinačen. 28 A člověk, sám-li, též je všecek jiný, jsou bratry jemu tajemstva a stíny, jichž neznal ve dne, a v meditaci duše jeho pustá se vnitřní mocí oživí a vzrůstá a křídla zvedne. V té tichosti jsme s děťátkem mým sami, jak oceán noc kyne prostorami, jejž příliv zvedá, a dýše zdlouha, pokojně a zdravě v té noční šíři, hlubině a slávě má dcerka bledá. Nic nerozčeří mrtvé tůně spaní, dvé drobných, bílých sevřeno je dlaní, dvé kleslo víček, mé oči smutným pohledem se chýlí, tím spánkem vzdálen ode mne je chvíli můj andělíček. Jen sám. A noc. A hodiny, jež bijí. Já příští život v duchu nyní žiji a děje příští. 29 Zda mocnost, která předurčením slove, mi vzdušné moje zámky křišťálové kdys neroztříští? Co praví vědmy u hlav děcka dlící? „Dospěje v ženu“.ženu.“ V ženu mučenici. Osud tak svědčí. Zaplane, zvadne, ovoce své vydá, protkne jí srdce duchovní bída sedmero meči. Tak jako jabloň rozpučí skvěle, rozžhaví vášeň v hebkém svém těle, vyšumí, vzkypí, s rozkoší prvou trpět už začne, roznese větve touhy své lačné v korunu lípy. Okusí klamu. S hořkostí shlédne, kterak květ zesiná, v žehu svém zbledne urván a smeten. Jednou jen v žití rodí se smavý, tolikéž jednou, skloniv své hlavyhlavy, umírá květen. 30 Udeří bouře, výhně a parna; „Marna je vesna, láska je marna!“ šepce hlas vědmy. Sedmero mečů k srdci se zvedá, s jistotou vraždí, dceruško bledá, každý z těch sedmi! Co bude dále? Hořkost a zrada! Zahřeje dítě tvé na prsou hada, napojí krví. Kdo květ ten promarnil, pustil ho z hlavy, to bude druhý meč neméně dravý, nežli byl prvý. Pohanou, nevěrou kalené zbraně vnoří se do srdce po každé straně z boku i čela. Nižádnou z bolestí, nižádný z bolů vědma, jež bděla tu za noci spolu, nezamlčela. Hlavu jsem pozvedl. Není zde vědmy. Kde je meč nejkrutší, konečný, sedmý, mnohokrát klaný? 31 Spánek je směsicí smrti a síly. Hodiny míjely, do noci bily tak jako hrany. 32
ČERNÝ LES
To bylo nejinak, než jak by zvonů znění se tratíc zavadlo až ve zvukový stín, a s výšek závratnýchzávratných, kde oblačno se pění, kams zapadalo navždy do pustin. Tak chladně, syčivě se chvělo křehké listí, jak formou hudební by vyjádřen byl žas, jak hořká náchylnost ke snu a nenávisti, již, duše lidská, tajně živila’s. Kol syrou plesnivost a troucheň sypké země, jak jedem vranovce by prostoupen byl chlad, mrak neklidu, jenž mlčky přepluje mě, bych nad hlavou svou cítil putovat. A onen divný zpěv, jejž sordinuje dálka, jímž láme žalost svou a samotu svou drozd, s ním v duo spojíc se i nitro moje zalká nad živým přítomnem, pro mrtvou minulost. 33 I pro sám černý les, jenž celé dlouhé věky, snům těžce život dav, rov pro ně ustýlá. Ni jeden nekmitne mu průhled do paseky, kde srna bílá by se zjevila. 34
VĚZNI
Šum bílých motýlů se unaveně ztiší i slunce polední svou sílu vyzáří, pak luna studená se chýlit bude s výší nad lidskou bolestí, jež úpí v žaláři. Pak bude dlouhá noc a ticho státi za ní – tůň smrti hluboká, náš nadsmyslný svět – i budou hvězdy plát a šílet do skonání... Kdo úpí v žaláři, je nesmí uvidět. Pak budou jitra zas, tak hýřící a smělá, jež rosou opájí a očarují cit; že jitro svátkem duše jest i těla, kdo úpí v žaláři, to sláb je pochopit. On jara nechápe, jež bleskem sněhy taví a krví prolíná v snách probuzený květ, on léta nechápe, čas smyslný a žhavý, jenž v černu žaláře se nesmí rozhořet. 35 Ach, on též nechápe čas ocúnů, jež nyjí pod mocí jeseně jak harmonický sten, dech krásy hasnoucí ho kouzlem neovíjí, kdo úpí v žaláři, jím není rozechvěn. On nezná, necítí, kdy ledy řeku tíží, v snů návěje se všecko ponoří... Ke hloubím žaláře se život nepřiblíží a mrtvé pojmy znovu nestvoří. Ni bouř, ni klid, vliv všehomíra na zem, ni v koloběhu vzrůst a hynutí, však touha jen, být jedovatým plazem a instinktivní lačnost uštknutí. 36
ZIMNÍ SLUNOVRAT
Vře ticho předsmrtné, sníh bez konce v ně padá, jsou háje v kožiších a v hermelínech lada a břitkost běli tak v oči bije, chvosty jisker metá, jak z marných dálek vesmírného světa by přicházely. Hrob stele čas a zasypává hluší, stan bělostný se rozevlaje v duši, tknut vírem věků, z týchž zřídel tryská nicota i síla, smrt sestoupí jak hubitelka bílá níž ku člověku. Smrt... Sněžná smrt –, však skrývající žití, mdle v hrobě spát, však přece nezemříti je dáno tělu, je přáno snu se rozejíti s hmotnem, jak v prostoru by vanul bezživotném let archandělů. 37 Taj rozloh velkých pojetí se vzpírá, již shasnul věrný Cefeus i Lyra, i Vega skvělá; to ruka boží nad věčnostmi bdící se přiblížila k hluché klenotnici, již uzavřela. A pak je noc tak indychová, hustá, ni představa z té hloubky nevyrůstá o dění svatém... V tom čase zem však okov smrti láme, my z černa snů už matně prohlédáme před slunovratem. Báň širá blednouc, praská jako svíce, hnou tajemně se černé borovice jak zalklé slastmi, zvon skleněný, jenž aleluja tají, je zavěšený vznosně na okraji kdes nad propastmi. 38
KREV
Krev těžká, dymná bouří a chvěje spletí žil. Jak k průsvitné by stěně se plamen přiblížil, teď rudě sálá z nitra a zrychluje svůj trysk, jak jezdec koni prudce by ostruhu svou vtisk. Až slyšitelně tepe puls krve splašený, jím do mrtviny ticha jsou hrůzy vnášeny, hlas marně hyne, jenž by byl srdci velel stát ve cvalu sterých kopyt a hřmotu kavalkád. Krev dymná stoupá k mozku. Vír její ohnivý mou představivost zjitří, mé smysly navštíví, na černé cloně vášně jas krutý vyvolá a plamen prolne tělo – kol plamen dokola... Schne jazyk v ústech mojich a povléká ho troud, na zrak se oslněný už nelze spolehnout, neb utkvělost ho lačná už pozbavila vloh, bez parnatého šláře by střízliv vidět moh’. Co vidí, zřít by neměl; vše smyslná je lest, hod bacchický vždy skončen, stůl žití sklizen jest, když tužba moje vstoupí do síně jako host, můj přelud z hladu halí jen svadlou skutečnost. Jen dýmej, těžká krvi, do černých smyslů plaň! Stůl voní v chřípí sytým. Věz, nezasedneš zaň! 39
SOUMRAK
Stíny už houstnou v kruhu lad, je vidět sochu svatou stát v pustotě horských polí, trpící krutou bolestí, kterou as nelze unésti, kámen jíž nepřebolí. Jak siré prázdno! Jaká tiš! To, co zde smysly uchvátíš, žádného nemá jména, pouhá už jsoucnost bodá tě, duše v své vnitřní podstatě chvějně je obnažena. Netopýr, přízrak beztělý, dvojici světů rozdělí vějící, černou blanou, ve věčnost víra konejší, uhaslé hvězdy včerejší mrákotně z mrtvých vstanou. 40 Nevolná vůně dýmu, hlíz, tak jako těžce dýchal bys z posledních vanů zítra, obláček chudý ustal kvést, amethyst jako bulva jest hledící mrtvě z nitra. 41
HVĚZDY
Noří se hvězdy pořídku ze siných hlubin světa, každá jak poupě stříbrné, jež dosud nerozkvétá, vstupují v mrazná skupenství, v sepnuté šperky kněžen, s tajemstvím jich jsi nesmířen, dálkou jich neosvěžen. Jeví se jako kocábky, na kterých veslař chybí, tak jako z vrstev podmořských utkvělé hledy rybí. Noří se z končin bezmezných šílenství lampy bdělé, některá závoj mlhový dokola rozestele, jiná se vznítí třeskutě tak jako druza ledná, kterás je žárem podlitá, matná však, neprůhledná. Vespolek mnohé tvoří kříž. Některé berly, meče, se kterých rosa kosmická jako krev tiše teče. Jedny jsou mrtvy. Nehnutě v zenitu strmém visí, jiné se třesou žalostí, na svět již přinesly si. 42 Jedna z nich naděj budící, klame tě o své kráse, druhá má svíce van a šept, při kterém umírá se. V řadách i kruzích vířejí rozlehlým sálem snění, na čelo nebes vtiskují mrtvá svá políbení. 43
NA STARÉM ŽIDOVSKÉM HŘBITOVĚ
Taková stinná říše. Čas zdá se jen, že tu utkvěl as na jakéms mrtvém bodě. Černý bez těžce vějící znamená tajnou směsici vší touhy po svobodě. Věčnost a marnost. Sen a blud. Okamžik jimi proniknut, který kol tebe míjí, divné tu listí ševelí, jako by uši slyšely zásvětní melodii. Dutě tu zpívá kos i drozd, jako by rmutnou povinnost ve službě chápal žití, a jak by temný pláče proud k povrchu nemoh’ proniknout, bolesti odplaviti. 44 Prolnut je tady dvojí svět: mrtvý a živý, který shléd’ mystické brány snění; živému mrtvý nedá znát, proč touží srdce mnohdykrát po kráse odumření. Tisíce mrtvých. Troucheň. Prach. Jak by to Jahvé dlaně vztáh’ nad celým marným kmenem, jako by chvíle plynulá ve staré hroby vstoupila, na vše tu zapomenem. Svůj pije spánek Efrem kmet, Sofar i Asaf v spoustách let, v nicotách černých tlíce; věčnost je ústům jejich stráž: živého hlásku nevydáš z údolu Smrti více. Navždy jsou jati v hustých tmách Séhon a Eli, Nasiach, Elifaz, Sét a Ghuzi. 45 Netrestá, smrtí konejší ve věčna zmatky vezdejší rameno boží hrůzy. Ukrotí bouři temných ran, mrtvolný slehne vichru stan, udusí zápol darmý; hnije tu dávná krása žen, zármutek strašný obsažen ve jménech Thámar, Charmi... 46
PLES
Vějice pudru, šept a smích, který se jako motýl zdvih’ z rozvitých zubů, retů, svítivá hrdla, ramena, plynutím noci zmámená na nízkém taburetu. Vějice pudru. Pýř a běl, jako bys plné oči měl sršících slz a světel, jako by pouze pro chvíli rozkvetlé barvy mísily pohanka, mák a jetel. Jako by pablesk atlasu v němém svém boji o krásu vítězil plachou zbraní, z které se roní bledý svit, již možno tasit, vzduchem tít, krev ale neulpí na niní. 47 Duchová souhra skel a svěc, spektrálně zřená každá věc, pro kterou není jména, u kteréž smyslů jepice hynou, svá křídla věsíce, rozkoší unavená. 48
LESNÍ POTOK
Snad cosi jako krev, jež tajně v těle kmitá, takt vnitřní, zázračný jejž vyťukává čas, tak chladnost potoka do hustin poloskrytá mé nejtajnější snění plavila’s. Ve vůni vranovce, jež hořká je a mraznámrazná, a křehké řeřichy, jež ssaje mír a chlad, se šumem sborovým, jenž vystupuje z prázdna, po běhu vodním možno putovat. Kde mezi křemením jdou rybky jako střely, i písek v hlubině kde záludný má třpyt, kam blesky zapadly, kde duhy odumřely, kde možno počít sen a nikdy neskončit. Po běhu potoka, jenž spádný je a čistý, má chvějnost nástroje, strun napětí a švih, v dál plaví neznámou dnem odervané listylisty, jak člověk nes’ by srdce v rukou svých. 49 Kde jitra jsou jak pod závojem svěží, alt smutkem zastřený kde těžce zdvihá drozd, cest kyprý koberec už trouchnivý kde leží, v nějž vetkána je hajní minulost. Kde modré libely jak ocel, jež se tasí, než můžeš pomysletpomyslet, se zjeví, zaletí, jak rychlý náznak jen, jak pouhý fantóm krásy, jejž nemnohým je dáno viděti. Kde peníz blatouchu se zatřpytí jak zlatý a pupalka kde lůžko lyšají, kde tajné výtrusy, jež s kapradin jsou sváty, do černé země lehce klesají. Kde bují devětsil a šťavel v koutě syrém, pro vlivy světelné květ vzácně tvořený, smrt značí chvoj a živena je šírem a sílu ssaje svými kořeny. Tam v řádu rythmickém se věčné vlnky plaví, tím jedna ožívá, čím druhá zaniká, a všude kol je přeplněno slávy zní nejtruchlejší dvojzpěv bravníka. 50
JED SAMOTY
Jen v tišině a noci, v kterou mžiká pel stříbrný na sněném ovoci, já dosíci jsem věřil prostředníka, jenž od sporů moh’ duše pomoci. Jen tišinou a nocí, v niž se lije tma mlčky rostoucí, ni dechem zčeřená, jíž ztopena být může nostalgie a její hloubkou bolest změřena. Jen v tišině a noci, do níž pne se hrad snění závratných, jejž nemožno mi slézt, v níž písek kosmických se moří chví a třese a sině zelené jsou vírné cesty hvězd. V té tišině, v níž lidé vnitřně zralí své fatum na dosah své vůle přiblíží, v té noci mlčení, v níž s pietou i sňali své hoře tajené, jež pnělo na kříži; 51 V té tišině a noci, kteráž chladně mé srdce ovíjí jak hebká šarpije, já najdu sladký jed, jenž usazen je na dně, když číš své samoty ret schvátiv, vypije. 52
ASYL
Pod krucifixem siným, jenž zírá do cely, se modrý jazyk lampy tmou svinut tetelí. Je mrazivé tu šero, jež zvuk-li oživí, jak dutý, temný byl by a vnitřně práchnivý. Jde ode zdiva k zdivu a volá prchlý čas, a shledav se jen s echem svých vlastních hesel as, kdes v černém úhlu chodby svůj časný najde rov, jak povzdech marně vzešlý a prázdný význam slov. Zde voní vosk a plíseň a papír starých knih, z nichž utěšen duch nebyl ni omilostněn z nich a nezlekaný hrůzou z dna černých zřecích věd, z nichž umrtvení pouze svých smyslností čet’. Je svaté zdání míru věc smysly vylhaná, ač růženec jen šustí a černá sutana; stav smysly vybájený, stav klamný, nejistý, neb dusná bouře zraje, hřmí v prsou trapisty, blesk zelený, hle, křeše po černém nebi již... I ten, kdo ukřižován, dnes opouští svůj kříž. 53
NĚMÝ SLAVÍK
Jak mrtvé smutky by kol pluly, žal v kontraaltu utonulý, ve vyschlém hrdle zakletý, noc duše jak by vládla pustá, ni jedna z hvězd kde nevyrůstá, ač byly do ní vysety. Tak němý slavík, duse v těle své srdce hoři obšumělé a tichostí svou zkrušené, jen fysicky je poután k světu, jen tupá hmotnost ještě je tu, co víže dosud. Duše ne! Mír s bolestí tu spolu kvasí a nad smrtelným ložem krásy to plynou trapně hodiny. Sám démon, který mluvu vzal mu, zde sloučil tisíc hřmících žalmů na němý, jeden jediný. 54
POSVÁTNÁ NOC
Sfér mnoho probloudiv, se pohled tam až řítí, kde klíčí prasvěty jak zlaté obilí; chtí matné představy té říše vydobýti, do končin nejzazších až bodnout svojí zbraní, krev astrální ať objeví se na ní... Však nelze, nelze jim, by věčnost dobyly! Po báni nesmírné tak putuje jich snění, jak cherub stakřídlý, jenž brázdí rozlivy, jak mužstvo plachetnic, jež klesá z unavení. Když mrtvé vody věčnost ze dna zvedá, jde před večerem krasopaní bledá a v zenitu své sestry navštíví. Jak velum vanoucí se mléčná dráha chvěje a v transu magickém tvář tuhne měsíce, dřív srdce vlasatic, než vzplane, uhaslé je... Dech prázdnot začiší. A nekonečnem stoupat lze vůni chladných, křišťálových poupat ze hvězdné kytice. 55 Ó moře jiskrné, jež tajemně se vzdýmá, rve silou nesmírnou svůj pomyslný břeh! Ó strašná věčnosti se zraky užaslýma, do hlubin nejtmavších, kam představa se kácí, kde závrať vykoná svou milosrdnou prácipráci, mi pohleděti nech! 56
ZA ZMIZELÝMI LESY
Podivnou mocí neklidnou duše se vždycky chvěla, do hájů se tu vstoupilo tak jako do kostela, nesměla ústa semknutá vřelého slova říci, hlas by jak voda zledověl hluboko v křtitelnici; trestná by boží pravice vztáhla se na tu duši, která tu věčný bytí mír, nezvána nikým, ruší. Bylo tu jako v kostele, ve kterém duše živá pokojnou, vlídnou, lehkou smrt pro sebe vymodlívá. Ze stromů černých, šumících vztyčeny byly stany, nehmotné ruce jako by vsahaly na varhany, jako by z prsou nástroje hluboké zdroje síly ve formě hudby ztišené na povrch vystoupily; živoucí, sladké dýchání chvělo tu těly sosen, byl-li jsi chudší o pravdu, bohatší byl jsi o sen. 57 Z ukrytých houštin úpěl pták, podivný truvér ticha, proti té zjevné žalosti bolest tvá byla lichá, neboť on zapěl z potřeby, ku které osud nutká, která je měkce tající, nebo zas žhavě prudká. Zazpíval, jak by útlou hruď rozerval břitkou zbraní, jak by to bylo pro poslech citové vymírání. Maličký pramen ledový, drcený tíhou skály, jako krev zvolna roněná, života ubírá-li, ťukal a suslil, sváděje nerovný souboj s hluší, o to jsa v pravdě strašnější, o co byl jednodušší. Praskalo slabě jehličí, voněly zalkle smoly, mechy a houby plesnivě čišely po okolí, slunce sem vešlo pořídku, záclona stínu měkká halila oltář samoty, pod kterým údiv kleká. Podivnou mocí neklidnou duše se vždycky chvěla, do hájů se tu vstoupilo tak jako do kostela... 58
NEBESA
Tma ovinula kolem hlavy mně hebkou šatku potají a nebe bylo indychové, s nějž hvězdy na zem padají. I zdálo se mi, jak bych slyšel šept ze zásvětí dechnutý, pod mečem věčna krvácely mé vteřiny a minuty. A v každém ze čtyř úhlů světa se jiná dějstva tajila, noc stála plachá, smrtonosná, ač v zastření svém spanilá. A souhvězdí, jež svícen tvoří, tak uhrančivý střela svit, že celý život uplynulý se zdál být trpěn, ne však žit. Co dostalo se k mému sluchu, stín zvuku byl jen, planý rys, já necítil své vlastní krve, jež v marném těle bila kdys. Stav zvláštní, matný, lethargický jak lázeň, do níž vsypán jed, by nemohla smrt přistoupivší ni blízkostí svou zabolet. Tak v černé moře empyrea by vržen byl květ životaživota, nad vírem hloubek nadsmyslných kde bloudí pak a kolotá. 59 Strom ticha sílil. Jako ruce své větve vztáh a tam je klad’, kde ze semene toho květu smrt počínala vyrůstat. A jak jsem viděl v oné noci! Vše zřené bylo prostě div, hled ze předsíně nekonečna do rozbíhavých perspektiv. Hvězd genese i jejich zánik mně se vší hrůzou tanul vstříc i odumřelost meteorů i zhaslé žehy vlasatic. A vidma zřel jsem proměnlivá, jež hmotnost světů měníce, jak ledová se rosa lila z ran vzdáleného měsíce. Že slepý jsem pro vyšší zřenízření, tma plná žasu děla mi, ač věčná dějství nepřezkumná v ni vbodána jsou jiskrami. Zář nepřístupných mysterií tak strašná a tak mrazivá je utkána však z vanoucího a nehmotného přediva, jež tvrdý pohled můj jen trhá, aniž jím vlastně proniká, neb je to pohled nebožáka a kalné zření hříšníka, jejž poutá těžký kámen žití, by nemohl se povznéstipovznésti, a uvízlý je se svou lodí zde na mělčinách bolesti. 60 Taj, Syrie, proč nejvíc záříš, ty věčná touhy příčino! Mlč, Algol, svíce nejvzácnější, jak trpné srdce matčino! A sebe strašněj buďte tichy, vy myriády rozseté, jež ve sladkosti jedovaté mne nenávistně klamete! Však sviťte všecky přísným světlem, jež v hranách smrti zlomené, za spásu duše pobloudilé. Ať Pán si na ni vzpomene! 61
VYŠLA LUNA
Vyšla luna němaněma, sina, před tím, který neusíná, jevíc klín svůj chorý, nad božím se chvějíc stanem, polévajíc amalgamem nebetyčné hory. Vyšla nad zem černou, háje, její stopa mrazivá je, modrým sněhem stlaná, okrášlená hluchým kvítím, zapuzená zdravým žitím, smrtí nezískaná. Zřela tvář svou bledou, tesknou, vodstvy, jež se matně lesknou, do zrcadel jatou, jako v mimosvětské záři v přítmí lodi na oltáři extatickou svatou. 62
KRAJ
Bílá mračna kadeřavá, rozptýlena jsouce jako ovce mlčenlivé po nebeské louce, za blankytnou svojí pastvou vzdalují se, míjí, vzbouzejíce v lidském srdci stesk a nostalgii. Kraj, jenž dýchá rozkošemi, sladkostí a zdravím, pokrývají v střídavosti stínem přeletavým. Mají formy báchorkové zvířat, obrů, lodí, které věčným oceánem marná touha vodí. Ukrývají ve svých prsou bouř i vláhu plodnou, siným bleskem jedovatým zemi občas bodnou. Rudne v slunci jejich okraj nejžhoucnějším zlatem, taví záře nejsmutnější v kalichu jak zlatém, vedou život proměnlivý, efemérní, skvělý, jak by život i smrt slavnou usouzenu měly. Pod nimi se černá země, uklánějí háje, vlastní vůně vyvanutá vzdušně omývá je, duté houště naplněny ozvěnou a stenem, ševely, jež pozvedly se v tichu rozkřídleném. Sasanky kde bělotělé, tmavé lechy teskné, na kterých se v kapkách voda jako safír leskne; Kos a vlha v chvoji sosen přehluboko skryti, 63 nezatají písně, jež má život ověnčiti. Na pasece tiše zlité proudy živých světel, tam, kde vlhne trpká tráva, drobný lesní jetel, napřímí se duchovitě ztepilý zjev laně, pohnuv chřípím zcitlivělým k návětrní straně. Tolik něhy nevýslovné, tklivosti a hloubi nikdy v oku jedincovu tak se nezasnoubí, sama věčnost nepřístupná z pod brv laně bědné do tvých očí poplašených v černém háji vzhlédne. Teče krajem otevřeným širá, hlučná voda, slunce reflexy svých mečů povrch její zbodá, olší staré do jejích pěn kořeny své ztrácí, mřeny bystře pobleskují, poustevničí raci. Luna jako krásná mrtvá vlastní líbá tělo, sinavící na hladině. Spí jen. Nezemřelo! Život selský, uzavřený z oken chalup hledí, na otázky opáčené nedav odpovědi. Bílá mračna kadeřavá, rozptýlena jsouce, jako brav jdou mlčenlivě po nebeské louce. 64
BOLEST
Nad síly ukryté, z jichž moci úzkost čiší, jak vějíř mystický kol srdce by to vál, nad prázdno závratné je bolest moje tišší, jak všeho bych s ní vzdálen bytoval. Jen oněmlo a nesdílno s ní jest mi, když žárlivě si střežím její skryt, neb bolest má je kněžnou nad bolestmi a v mnohé srdce váhá sestoupit. Však u mne dlíc jak v sakrosanktu ztmělém, mne povznese a sebe nesníží, smrt přivolá, jíž zasnoubí s mým tělem, když přibodla je prve na kříži. 65
MLADÁ ZEMĚ
Ráj sladký, čarovný, kde vody čiré tekou, svou křivku kreslí stříbrnou a měkkou a duhu skvělou jak rájovec své chvosty rozestelou. Kde v stínu chladném zívá šelma mladá, plá v kruhu safír šustícího hada a motýl pestrý své kleté laská v orchidejích sestry. Kde vlna lian přebujelých klesá, sten slastný proudí z plné hrudi lesa, i pěvci skrytí jsou vlastním hlasem přelháni a zpiti. Krok hřebců tvrdý hustá tráva tají, když ke brodu se píti ubírají, a z chřípí šlehá jim plápol života a z očí něha. 66 Blesk libel břitký vlahým vzduchem kmitá,kmitá jak plachosť představ v skutcích nevybitá, jak touha planá po kruté lásce Efeba a Pana. A plny mléka plody žízeň hasí, jak pisang mdlýmdlý, tak těžké ananasy a po jich chuti jsou smyslnostmi rtové rozdechnuti... Vře oheň v lidech, již jsou země dětmi, své blaho těží ze světla i ze tmy, jich síla vzkvete v měď zrozeného v trávě nemluvněte. 67
V HORÁCH
V kraji, kde se neúčastně, tupě k hrobu berem, je i orloj přesýpací rychlým časoměrem. Zde je záliv nepohnutý pro duše i těla, vteřina, než smysly mine, jak by zesivěla. Zdá se ničím nedělená jednotvárnost těžká živit zítřek neztráveným zbytkem svého dneška, dopíjením mělkých číšek po včerejším hodě, s myšlenkami spoutanými živa na svobodě. Počít den svůj, v Kristu skončit, aniž noc ji zmate, bez zájmu být přichystána pro dny nepočaté. I ten kraj se zdá být zaklet v jisté sféře sklenné, na oblasti ze snu vzaté tebe upomene. Jistá tvrdá nepohnutost, příkrá mluva forem, zatajená tíha bytí ve výrazu sporém. Plavá mračna navzdor výším, příliš hmotná jsouce, jako brav jdou zkameněle po nebeské louce, spásajíce modrou trávu široširých stepí, utichlý je vítr shání jako pastýř slepý. Bouřím se tu nelze vybít. V kruhu bludném hynou, obzory je uzavřely černou jehličinou; syrovost a plíseň věje stále z hlubin jejich, báje tichem uchráněné o neznámých dějích. 68 Pole prázdná jsou a chudá, zem tu málo dává, řídké klasy oves metá, časně žloutne tráva, všecka síla této země vejde v sporé hlízy, lačným byly zasázeny, lačnější je sklízí. Voda bez ryb, příliš jaksi neživotně vleklá, jak by proti vůli vlastní do prázdnoty tekla, nestačujíc omývati kalné stopy žití, měsíc se v ní, ani hvězdy nikdy nezatřpytí. Na souhraní polních stezek svaté sochy čnějí, hledí – nežli živé líce – mnohem význačněji, jak by kamsi za obzory, do zásvětí zřely, pro tento svět zrak majíce zcela odumřelý. Řada chalup ponížených bezmála až k zemi, zbičovaných nepohodou, slotou, vichřicemi, v oknech slepých, blanovitých divný zásvit tají: tvrdí lidé tady bydlí, tvrdě umírají; v stálém boji se životem neuznaní reci, černé, kruté pecny chleba sází do svých pecí. Zevně tupí, obolení, nepřístupní, suší, zcestnou, tajnou kontemplací vzněcují svou duši, v jejich žití hrubnou dlaně, strastmi bělá hlava, vzácná víra v převtělení ale neselhává. Smrt je dobrá. Zámek puklý u žalářů jejich, báje tichem uchráněná o neznámých dějích. 69
TICHÉ LESY
Vlož ruku na srdce. Jest jediné, jež tepe. Vše vůkol utichlo jak zvon, jejž rozlili. Tvá touha – stihnout mír – je bloudění jen slepé, je marné, bezmocné a těžké úsilí. Jsi choře žíznivý a chlad je číše syrá, v niž roní krev svých dum chvoj černých borovic, v niž ticha krůpěje van okamžiků stírá, lék míse tajemný, v němž jedu polovic. Jsi žízniv horečně, až rtové tvoji pukli, tvým smyslům sílu vzal čas trpně přestálý, sny tvoje nejsladší kol číše té se shlukly, jed němé samoty z ní všecek vyssály. Jak mezi obry dlíš, již věkem v mdlobu klesli, v tak těžkou jako smrt, z níž sladko nevstati, ve výši jejichž hlav stín černé krajky kreslí a pudí oči tvé na pokraj závrati. 70 Tvůj stesk je nesvěřen. A smlčena tvá přání, jež v zdrojích tichosti se v kámen promění, tuť smyslem života jen vleklost umírání a krása zásvitů jest v jejich shášení. Po lávkách práchnivých jak nohám jít by bylo, po jevech přeludných mdlým rukám sahati, sled zvuků uhaslých, jež ticho zadusilo, zas v duši formovat, když čas jich nevrátí. A jak bys cizích úst byl nucen vládnout řečí, jež těžká výraznost dřív zcela oněmí, svůj hořký žal za bolest ještě větší si s neznámými směnit dušemi. Jak myrhy vnímal bys dech po shoření zbylý, jenž věje étherně kol krypty kamenné, a skonem kadencí, jež duši unavily, ti sluchem přešla duše pramene. Nad černou studnicí jak chýlil by ses bez dnadna, jak zbaven tíhy své, však stále níž a níž, tak stále bez konce, že stříbrořadí hvězdná nad jiným světem vzcházet uvidíš. 71
RUSKÁ ZEMĚ
Pravice boží stvořila ve světle kosmu raném panenskou zemi, oděnou zeleným sarafánem, nesmírné vody vylila, které se dmou a pění tak jako pentle stříbrné, vlající u čepení. Na sta verst kolem dokola zvlnila stepi snící voňavou travou, janovcem, mochnou a tataricí; dala jím šíř a tesknotu neznámou v lidském slově, těžkou,těžkou jak dlouhé zmírání na koni Mazepově... Jiskrnou zimu stvořila. Třeskuté noci její, s ubledlým šperkem Syria, se slzou Casiopei, noci, jež mají strašlivou, smrtelnou téměř krásu, ve kterých hyne ztraceně klinkání tarantasu, ve kterých černí havrani tuhými křídly vějí, zapadá posun života hluboko do závějí... ...Taková kráska rozkošná vzešla, ej, z ruky Pána, za jiter rosou studenou, čisťoučkou umývána, na večer s jejích beder plášť oblaků rudých vane, lunu má s hvězdnou polárkou za ňadry poskrývané; čtveré se moře dotýká lichotně jejích nohou, k hlavě jí supi uralští vysoko vzlétat mohou, na půlnoc tajgy nesmírné k hluchému zvou ji tanci, 72 k poledni dálka plamenná sahá až ku Byzanci; nesmírné řeky klokotné, ozvěny hlubin plné, jejichž hlas, co by požehnal, bez vůle pouze klne, nesou své vory. Známo-li, kam by je mohly donést? Není v tom marném neznámu ukrytá pouze bolest? ...Plachá je kráska vyšedší z čarovné boží síly, jak by ji v látky průsvitné zázračně ošatili. Tak se ti luzný její zjev do mysli snivé vtírá, že jest jak sterleď lapená čeřenem všehomíra. Nevěsta sněžná. Sladká máť, u níž je žíti blaze, nejprostší růže, jaká kdy zadýchla na Kavkaze, nejhlubší kalich, jakým slez rozkvétá kolem vesnic, hrdlička, jež tu hřaduje, z vrozené moci teskníc. Hrdou nám krásku stvořila, vesmíre, síla tvoje, z polovic rukou Peruna, z polovic Domovoje, na jejíž plavé kadeři helmice blyskná sedí, přes modrý padá, teskný zrak posupné její hledí. V tatarské krvi kalený, dvojostrý meč svůj tasí. Darmo-li svoje Igory před věky zrodila si? Hustá krev Skytů, Sarmatů v prsou jí, zdá se, dýmá, hleděla očima sladkýma, hledí teď zlověstnýma. Zhrůzněla krásná orlice. Zoban i dráp má břitký, se skalin světa nejvyšších obzírá svoje dítky. Z dětí svých každé utěší. „V tobě jsem, ty jsi ve mně.“ 73 Krví mou veskrz prosycen každičký aršin země. Pod peruť svou vás shromáždím. Přivinu k prsům horce. V bojary chlopy proměním, žebráky v divotvorce. Nad všecky hořem shrbené, šedivé selské chaty vysoko pro hru paprsků vztyčím jim Kreml zlatý. Pro plachý, světlý ruský zrak rozvinu kružby chrámu, aby zrak bloudil ještě víc na cestě po neznámu. Z nejtěžších kvasů pít jim dám zděděné lidské dumy, nad písma sklonit mystická, kterým duch nerozumí...“ ...Pravice boží stvořila truchlou jak z vosku svíci, z černých vod lidských osudů pokřtěnou krasavici. 74
DNI
Dni, chudí dělníci, jimž určeno je v potu si dobývati práva ku životu, nad horským krajem plynou hluše, němě, jen mžiky malé za trvání země. Dni, siví pavouci a tkalci trpěliví, již třebas ukryti, jsou intensivně živi. Dni, kati sveřepí, jichž meč je dílo skvělé, jsa zaťat abstraktně v tvém škubajícím těle, jak strašně míjíte a putujete krajem, kde v šeru vykvetlí, přec velmi záhy zrajem! Kam jeden po druhém jak pěšci armád spějí, než zčerná noc a hvězdy zkrvácejí? Dny, režné obláčky na tyrkysové pláni, kam metly větrné vás věčně popohání, kam, samy nechtíce, se ztrácíte mým očím, když dálka macechou a stesk když je váš otčím? Dny prázdné na horách, dny studené a pusté, až na dno nicot svých mne přece nepohruzte, neb dosud krev, byť zpomalená pění a ještě není touha k utišení. A ještě osud zve mne, s vším se bíti, 75 co tvoří podstatu a všechen vnějšek žití. Můj horský kraj jen jeden v světa krajích, kde ptactvu souzen časný odlet na jih, a slunci dáno zářit šikmo na zem, i růži zčernat pod předčasným mrazem, dub staletý pak roztít švihem hromu. A lidem mlčet. Nelnout k pranikomu. Jak volské jařmo osud na svém týle ne oddaně nést, ale zarputile a duel svádět se svou mukou vlastní. Být tiší není totéž, co být šťastni. Jen cos jak nenávist a nezjevenou zlobu lze tady nést až k vesnickému hrobu, kde hvozdík zkvet tak divoký a tmavý, jak stopy krevní na podušce trávy. Nad horským hřbitovem dny zpomalují chůzi. Snad z touhy osudné. Snad z rozkoše. Snad z hrůzy. 76
HLUBOKO V LESÍCH
Tak útle, jemně praská tiš, zvuk brzy dál je, brzy blíž a zas je ztracen zcela, a tmavo je, jak obloha by světla svoje nemnohá do prázdnot poztrácela. Stín z mnohých podstat složen as a mrtvou deltou vplývá čas do hluchých jeskyň bytí, jak víno duchů staleté ve sféře, kde nic nekvete, chlad možno prsům píti. A stromy – pluk. Sta pluků snad, jež nejdou vpřed a nejdou vzad, jen přichystány, aby se hnuly v jedné z vzácných chvil, kdy silný tichem stihán byl a obstoupeni slabí. Nad samet kyprá země jest, hrob může dáti, ne však nést čís hrubé, těžké stopy, chvoj niterně se zachvěje a ta ty marné šlépěje svou hustou krví kropí. 77 Vír bublin vodních. S habru list, jenž padá, nikdy nejsa jist, kde došumí a zetlí, jsou svědci toho jediní, co strašná temnost učiní se chřadnoucími světly. Z nich dvou je vítěz pouze blud. Jak černá stůčka zavinut je život duším daný; ty nejstarší všech bolestí, jež nemohl jsi unésti, jsou mírem přetrvány. Zdá se, žes pohřben ještě živ, že ustal větví šept a kyv nad sypkým rovem nyní, že vše je vzato, spočteno, i život – sladké břemeno, i smrt – zlé dobrodiní. Mdlý noční pták se vznese jen, jak otráven, jak opojen, jak odhmotněn se tratě, ve výsostech až zastaví, kde hyne záblesk prchavý jak po oltářním zlatě. 78
HŘBITŮVEK
Je poledne. Stín v parnu nepohne se, jen jíva bílá neslyšně se třese, jsouc výhní jata, na plném žáru mramor prudce sálá, teď hýří ohněm i ze svého mála soch stará zlata. A vůně kytic obsažná a těžká jak oblak zhustlý na témž místě mešká, by dech ji přijal, jed, který smrti příchuť dává skvělou, v takové moci kolem sebe stelou výrony fial. Vzduchová výheň. Smutně zvučí včely. Nelze už nikdy suché imortely napojit medem. Umíme zemřít, vejít v tyto sady, tichounce ležet v režných travách tady, žíti však nedovedem. 79 Na horkém písku ani krůček živý. Zrození v temnu. Život uhrančivý, Smrt jenom sladká. Fialy dýší, odumřelé z vedra, tam, kde jich vůně obzvláště je štědrá, leží má matka. 80
HORSKÁ NOC
Takový krutý, tvrdý kraj. Větry tu tence fičí, na každém kopci vdechuješ éthery stále řidčí. Žravý ti denně, břitký vzduch do prsou v chůzi bodá, z rozsedlin jak by vytryskla ledová skalní voda. Jako by tvoje myšlenky načechral vítr živý, vyčistil dálky duchovní, hloubky a perspektivy; jak bys byl schopen rukama dosáhnout téměř nebe, jako by věčnost svíjela závoj svůj kolem sebe. Brzký tu soumrak nadchází. Zmožení světla stínem, amethyst slunce zhasíná vysoko nad Levínem, prázdnotou polí rozsévá nesmírně plaché svity, tak jako den i večer zde bez jakés intensity. Noc když se potom oněmlá nad tímto krajem sklene, mihnou se hvězdné křišťály v skupenství ustavené, půlměsíc hříšné vábnosti efébsky křehce vpluje, jako kdo touže po mnohém, ničeho nemiluje. Pak už ten ztichlý horský kraj není tak zevně krutý, příkrosti tvarů vyniklé mlhou jsou obdechnuty, barvy i formy syrové ve třpytné lázni tají, měníš se v nocích záludně, divný můj rodný kraji! Zdá se teď, že se na polích stříbrná žatva kmitá, na místě zrní jiskry jsou v chudobných klasech žita, 81 skleněné zdá se ovoce tížiti stromy štěpné, cesta se do hor jako most duhový k nebi vzepne. Voda se v hybném potoce sinavě, mlčky čeří, jako by rozpuk bílý květ na každém černém keři. Světelná, čistá, plachá pýř zasýpá stráně, doly jakousi ze slz kosmických vyvátou čirou solí. Všecko je plaše stříbřité. Smrkové lesy, mýtě, tesknota chvějná, nesvětská za srdce uchopí tě. Nechápeš, že by tento kraj mohl mít tvářnost dvojí: jednu, jež tupě zraňuje, jinou, jež rány hojí. Do srdce fluid chladnoucí neznámo odkud vlíná, stává se sladkou mysticky končina nehostinná. Bolesti kopí ztupne dřív, nežli ti boky zbodá, na místo horké krve žil vlhčí je chladná voda. Kde je tvá vášeň? Leží sníh lehounký, modrý na ní, tak jako Perchta sen tvůj jest, mátožná, bledá paní. 82
SARAIL
Kol moře modř svou temnou a zásvit promění v lom světel uzavřený ve drahém kameni, jejž zvali hydrophanem, kdož půvab nestálý a světly podmíněný v hře jeho poznali. A sarail v tomto moři jak bílý teskný div svou krásu perlovitou jen vzdušně obraziv, své boky nahé, křehké tu k lázni hotoví ve vodě přehluboké se mnoha ostrovy, jak touha by to sama, se v loktech moře chvíc, na čele nesla bledý a třpytný půlměsíc. I stromy jeho zahrad, jež jaro košatí, do hloubky mořské zřely, ne bez vší závrati, neb vějířům jich větví jest oporou jen chlad, jenž nemůže ni sebe před bázní uchovat. A z oken sarailových od modrých lamp a váz tak přepodivný zásvit se mihotal a třás, jak ve fluidu lehkém, jejž roní povrch těltěl, by význam barev skrytý to pouze uletěl. A bylo jaro pozdní, mák otrávený kvet’, jaks pro těžký hřích smyslů, ne pouze pro pohled, jaks pro těžký hřích smyslů, jenž spáchán ve spánku, 83 krev vytéká-li z rány na sněžném beránku. Kvet prostě sesam bílý, by dlouze vadnul pak, kvet perský šeřík hojně pro nenasytný zrak, tak hojně, že se zdálo, jak přímo šumí již, a jak ty, vdechnuv z něho, snu smrti upíjíš. Pak růže kvetly také. Však žádným z lidských úst ta slova dána nejsou, jichž nejútlejší růst ke gracii a vůni jich poblíže by stál, a vysloviv své všecko, nic dlužen nezůstal. A pak tu ještě kvetla směs divná jakási, jež nevtírá se zrakům, jsouc zevně bez krásy, však naplňuje večer, když hýří hvězdami, ne vůní, spíše citem, jenž nám byl neznámý. To byla toho domu mdlá, dusná zahrada, kam luna, stopy tajíc, své stříbro ukládá, kde z křovin, jejichž hloubka se hluchem zalyká, jak roztok žalu zhořklý zpěv plynul slavíka, a fontán jak by chladný ve sklenné hoře vznik, jsa v krystal proměněný, či zatajený vzlyk, tak útle, tiše zvonil,zvonil jak o číš přetenkou, ne rukou zavadil bys, leč pouze myšlenkou; a vodou jeho čirou jak v závoj oděny jsou ryby zlatých ploutví a modré murény, i mušle, jejichž nitro krev barví tajeně, 84 i plavuně, jež hrají ve škálách zeleně. Cest písek, jejž tu slunce svým třpytem odějeoděje, se zdá být stvořen pouze pro hebké kročeje, jež tudy přejdou tajně ve zlatém střevíci, snů započatých svižnost a hebkost mající! A hudba přepodivná ze fléten, cymbálků v hlas promění se lidský a zjihlý na dálku, chví zjitřeně se příliš, jak rozťatý by sval cév spletí obnažených se prudce zachvíval. A loutna dutých prsou jak touha vyžitá se na rozhraní slasti a trýzně ocitá; tlak sordiny, jenž lehá na strunník z perletiperleti, dá trýzeň její snésti a slasti želeti. Šum moře k bití louten je temnou základnou, do níž se tichem nočním svým hlasem propadnou. Je v jizbě odalisek šer dýmem zjemnělý, jak oči v tajnost vidin by hledět nesměly, dým nargilehu sivý i vání oleje, jak šerbetu když vůně se těžká rozleje a jizbou se pak pojí v tah étherických vln, tak vzácným zde je život, jsa tajných smyslů pln. A Čerkeska tu krásná, jež žhoucné tělo má, jež propaluje rány do srdce očima, a nahotou svou bílou ze přítmí vyniká, 85 verš Nisamiho sílíc, verš smělce básníka, stesk s lascivností pojí a krásu se žaly, jež na dně smyslnosti jí tkvěti zůstaly. Jak noc jsou vlasy její, jež v černé rozlivy se rozkřídlena snáší jak upír vášnivý, jsou těžké vlasy její, stan hříchu vějící, jenž v touhu mužskou šumí a voní skořicí. Rty její vlhké, kypré, jak čerstvé zranění, pod mečem džagatajským jež náhle zrumění, smrt samotnu by vlíbat rtům jiným uměly a přesytit svou mocí sen plachý, nesmělý. Je úsměv její letmý jak sladká zrada, lest, až k šílenostem smyslů jím člověk veden jest, a její sladká ňadra, to lůžko nevinné, kde smutná hlava muže mdle, těžce spočine, jak na polštáři mdloby když skráně složeny, sen sníce polomrtvý, však smírně blažený. Na pažích jejích silných had spony, jehož třpyt jak objetí by jejich měl tajně otrávit, zde ve měsíčné září, jež v stříbře mihotámihotá, sen hluboký tu přede o vichru života, jenž ve člověku bouří, rve sypký hrudi val, jak srdce, kteréž chví se, by vzpurně dobýval. Sen hluboký si přede, sen lásek veliký, 86 jenž vykupuje světce tak jako hříšníky. A sarail všecek bílý, jejž moře zrcadlí, dá snům, by byly sněny i aby uvadly. 87
POHŘEBNÍ SBOR
Pluj, duše znavená, ku Elysia říši, své kotvy neslyšné spusť na dno věčných řek, pal světských bolestí kde pokojně se ztiší, kde jednou vteřinou je nenávratný věk. Plyň širým vesmírem jak asteroid skvělý, své tíhy pozemské a rmutu zbavený, kde síla s věčností jsou všemi archanděly a mystickými hlasy slaveny. Pij sladké rekviem, jež z číše smrti šumí, a mírem oděj se jak v běloskvoucí šat, sni spánkem duševním své nejkrásnější dumy a uhas žízeň svou a po pravdě svůj hlad. Vstup před trůn nejvyšší jak navrácený z cesty, jenž zbělen pokáním tu stane o holi, zář oslniž tě nad božími městy, zhoj srdce tvé, ať lidsky nebolí. 88
BUKOLICKÁ
Jak akord byl by udeřen tak slaboučký a libý, a všecky tóny sytější jak před ním uhasly by, tak vůně lehce smíšená po dyanthu a rdesnu, jež zmarní smysl života, jej ukládajíc ve snu, se s jinou vůní pronikla, jež omamuje včely, již vřes jak píseň duchovou rtem suchým zaševelí. Jak v přidušeném trojhlasu směs vůně této vlavá ve zdechvzdech se vila úlevný, jenž bolest překonávápřekonává, a putovala nad luhy a nad potoky chladné, z nichž horkýhořký závan řeřichy jí do trojhlasu vpadne. I thymián a smolnička, i koriandr mdlící, jenž smilná živí myšlení jak lázeň se skořicí, své polotóny vložily do souzvučnosti její, však každá znící jednotka všech druhých omamněji. A potom háj, kde pinie jsou krví slunce tknuty, slz ručej smolných roníce,roníce jak slastmi probodnuty, sbor vlastních vůní slučoval ve včasném zrání plodů, jak může z prsou vězněných vátvlát prosba za svobodu... Ten akord, ač byl udeřen, víc nevyzněl v své délce, svůj zastavily stromy šum a traviny své stélce, 89 i zatajila bystřina v své hrudi výdech čistý, pták, jak by hřích svůj zveličilzveličil, jej ztajiv mezi listy. I ustrnuly obláčky v svém bezútěšném plutí, zem jako sličná omdlelá, jež leží bez pohnutí a sluncem si být laskána a křísena být přeje a poznat vláhu šťastných slz i tíhu beznaděje... A nyní, slyš, jak ve flétně lká duše třtiny měkká, jak modlitba se rodící, s níž nevěřící kleká, jak lidské krve proudění a vykypění vřelé ve stálou touhou trýzněném a zcitlivělém těle. A nyní, slyš, jak ve flétně, když zvedne se k rtům Pana, snů převyšuje tesknotu zlá vášeň obávaná, jak dominují plameny nad září touhy trudnou, v nichž sny, jež měly něžnost duh, paktak plápolavě rudnou. A nyní, slyš, jak ve flétně sten smyslný je zrozen, jsa nakypřenýnakypěný rozkoší jak hojnou šťavou hrozen a Pan,Pan polskrytý v ostřici svou oživenou flétu jak zasvěcuje smilnostem a vznícenému létu a jednu z dryád nejsladší a z Bassaridek lesa, jež slastí nad svou nahotou a rujným tělem plesá, jak uchvacuje žádostně, v svém sevření ji dusí, kol paže svojí ovinuv vlas její plavorusý, svých zubů otisk zanechav a popleniv ji dravě, až serve z růží jezerních i věnec její hlavě. 90
ROKLE
Měď listí zetlelá tu zalkle jaksi čiší a věje podivný a jeskynní tu chlad, šum větviček, jež ucho stékat slyší, jak z mluvy mrtvých obsah byl by vzat. Říš světel zlomených a polotónů stře se, říš stále bezvládná, ač v řádech zakletá; jsi v podsvětí, ne v živém horském lese, pro vnitřní mír jsa sklizen se světa. Smrt roklí jde a v tom jest její síla, že tiše, bez žalu tvou touhu zabíjí, mlýn tichosti zde dobu žití smílá a na vteřiny útlé dělí ji. Ni ptáček netíkne. Zde nezaperlí voda se v černém, klikatém a mrtvém korytě, šíp ticha zhrocený jen smysly tvoje zbodá a divným žalem srdce bolí tě. 91 Zem’, jež tu hnije, nedá nikdy vzniku u stébla travin zdravé zeleni, vše, co tu vyrostlo, už v tomže okamžiku nabývá znaku svého míjení. Jako by duby sta let byly v spaní, bez hybných čněly vzhůru haluzí, tady se mysl v bezmocnosti brání pohřbíti chabou žití ilusi. Smrt je tu v rokli. V norách země není památky ani na sen zvířecí, jest ti, tak jak by všecko utrpení v proudu tvé krve mělo odtéci. 92 OBSAH
Mlýn5 Včely7 Otcovská země9 Basilika12 Po západu13 Růže15 Svaté pole16 Velikonoční18 Noc20 Mnich22 Hory25 Noc u děťátka28 Černý les33 Vězni35 Zimní slunovrat37 Krev39 Soumrak40 Hvězdy42 Na starém židovském hřbitově44 Ples47 Lesní potok49 Jed samoty51 Asyl53 [93] Němý slavík54 Posvátná noc55 Za zmizelými lesy57 Nebesa59 Vyšla luna62 Kraj63 Bolest65 Mladá země66 V horách68 Tiché lesy70 Ruská země72 Dni75 Hluboko v lesích77 Hřbitůvek79 Horská noc81 Sarail83 Pohřební sbor88 Bukolická89 Rokle91
[94] JAN OPOLSKÝ HORY A DOLY A LESY BÁSNĚ Tato kniha jest VII. svazkem knihovny „Besedy Kruhu“, kterou vydávají Literární odbor Umělecké besedy a Kruh českých spisovatelů v Praze III, Besední ul. č. 3. Bylo vydáno 400 výtisků na papíře dílovém a 100 výtisků číslovaných a podepsaných na holandu. Písmem Garamond vytiskla Průmyslová tiskárna za dozoru řed. M. Kalába V Praze v březnu 1931
E: sf; 2004 [96]
Bibliografické údaje

Nakladatel: Besedy kruhu; Literární odbor Umělecké besedy; Kruh českých spisovatelů; Průmyslová tiskárna v Praze; Kaláb, Method
(Tato kniha jest VII. svazkem knihovny „Besedy Kruhu“, kterou vydávají Literární odbor Umělecké besedy a Kruh českých spisovatelů v Praze III, Besední ul. č. 3. Bylo vydáno 400 výtisků na papíře dílovém a 100 číslovaných a podepsaných na holandu. Písmem Garamond vytiskla Průmyslová tiskárna za dozoru řed. M. Kalába v Praze v březnu 1931)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 96