KRAJ

Jan Opolský

KRAJ
Bílá mračna kadeřavá, rozptýlena jsouce jako ovce mlčenlivé po nebeské louce, za blankytnou svojí pastvou vzdalují se, míjí, vzbouzejíce v lidském srdci stesk a nostalgii. Kraj, jenž dýchá rozkošemi, sladkostí a zdravím, pokrývají v střídavosti stínem přeletavým. Mají formy báchorkové zvířat, obrů, lodí, které věčným oceánem marná touha vodí. Ukrývají ve svých prsou bouř i vláhu plodnou, siným bleskem jedovatým zemi občas bodnou. Rudne v slunci jejich okraj nejžhoucnějším zlatem, taví záře nejsmutnější v kalichu jak zlatém, vedou život proměnlivý, efemérní, skvělý, jak by život i smrt slavnou usouzenu měly. Pod nimi se černá země, uklánějí háje, vlastní vůně vyvanutá vzdušně omývá je, duté houště naplněny ozvěnou a stenem, ševely, jež pozvedly se v tichu rozkřídleném. Sasanky kde bělotělé, tmavé lechy teskné, na kterých se v kapkách voda jako safír leskne; Kos a vlha v chvoji sosen přehluboko skryti, 63 nezatají písně, jež má život ověnčiti. Na pasece tiše zlité proudy živých světel, tam, kde vlhne trpká tráva, drobný lesní jetel, napřímí se duchovitě ztepilý zjev laně, pohnuv chřípím zcitlivělým k návětrní straně. Tolik něhy nevýslovné, tklivosti a hloubi nikdy v oku jedincovu tak se nezasnoubí, sama věčnost nepřístupná z pod brv laně bědné do tvých očí poplašených v černém háji vzhlédne. Teče krajem otevřeným širá, hlučná voda, slunce reflexy svých mečů povrch její zbodá, olší staré do jejích pěn kořeny své ztrácí, mřeny bystře pobleskují, poustevničí raci. Luna jako krásná mrtvá vlastní líbá tělo, sinavící na hladině. Spí jen. Nezemřelo! Život selský, uzavřený z oken chalup hledí, na otázky opáčené nedav odpovědi. Bílá mračna kadeřavá, rozptýlena jsouce, jako brav jdou mlčenlivě po nebeské louce. 64

Básně v knize Hory a doly a lesy: