ZA ZMIZELÝMI LESY

ZA ZMIZELÝMI LESY
Podivnou mocí neklidnou duše se vždycky chvěla, do hájů se tu vstoupilo tak jako do kostela, nesměla ústa semknutá vřelého slova říci, hlas by jak voda zledověl hluboko v křtitelnici; trestná by boží pravice vztáhla se na tu duši, která tu věčný bytí mír, nezvána nikým, ruší. Bylo tu jako v kostele, ve kterém duše živá pokojnou, vlídnou, lehkou smrt pro sebe vymodlívá. Ze stromů černých, šumících vztyčeny byly stany, nehmotné ruce jako by vsahaly na varhany, jako by z prsou nástroje hluboké zdroje síly ve formě hudby ztišené na povrch vystoupily; živoucí, sladké dýchání chvělo tu těly sosen, byl-li jsi chudší o pravdu, bohatší byl jsi o sen. 57 Z ukrytých houštin úpěl pták, podivný truvér ticha, proti té zjevné žalosti bolest tvá byla lichá, neboť on zapěl z potřeby, ku které osud nutká, která je měkce tající, nebo zas žhavě prudká. Zazpíval, jak by útlou hruď rozerval břitkou zbraní, jak by to bylo pro poslech citové vymírání. Maličký pramen ledový, drcený tíhou skály, jako krev zvolna roněná, života ubírá-li, ťukal a suslil, sváděje nerovný souboj s hluší, o to jsa v pravdě strašnější, o co byl jednodušší. Praskalo slabě jehličí, voněly zalkle smoly, mechy a houby plesnivě čišely po okolí, slunce sem vešlo pořídku, záclona stínu měkká halila oltář samoty, pod kterým údiv kleká. Podivnou mocí neklidnou duše se vždycky chvěla, do hájů se tu vstoupilo tak jako do kostela... 58