TICHÉ LESY

TICHÉ LESY
Vlož ruku na srdce. Jest jediné, jež tepe. Vše vůkol utichlo jak zvon, jejž rozlili. Tvá touha – stihnout mír – je bloudění jen slepé, je marné, bezmocné a těžké úsilí. Jsi choře žíznivý a chlad je číše syrá, v niž roní krev svých dum chvoj černých borovic, v niž ticha krůpěje van okamžiků stírá, lék míse tajemný, v němž jedu polovic. Jsi žízniv horečně, až rtové tvoji pukli, tvým smyslům sílu vzal čas trpně přestálý, sny tvoje nejsladší kol číše té se shlukly, jed němé samoty z ní všecek vyssály. Jak mezi obry dlíš, již věkem v mdlobu klesli, v tak těžkou jako smrt, z níž sladko nevstati, ve výši jejichž hlav stín černé krajky kreslí a pudí oči tvé na pokraj závrati. 70 Tvůj stesk je nesvěřen. A smlčena tvá přání, jež v zdrojích tichosti se v kámen promění, tuť smyslem života jen vleklost umírání a krása zásvitů jest v jejich shášení. Po lávkách práchnivých jak nohám jít by bylo, po jevech přeludných mdlým rukám sahati, sled zvuků uhaslých, jež ticho zadusilo, zas v duši formovat, když čas jich nevrátí. A jak bys cizích úst byl nucen vládnout řečí, jež těžká výraznost dřív zcela oněmí, svůj hořký žal za bolest ještě větší si s neznámými směnit dušemi. Jak myrhy vnímal bys dech po shoření zbylý, jenž věje étherně kol krypty kamenné, a skonem kadencí, jež duši unavily, ti sluchem přešla duše pramene. Nad černou studnicí jak chýlil by ses bez dnadna, jak zbaven tíhy své, však stále níž a níž, tak stále bez konce, že stříbrořadí hvězdná nad jiným světem vzcházet uvidíš. 71