TICHÉ LESY
Vlož ruku na srdce. Jest jediné, jež tepe.
Vše vůkol utichlo jak zvon, jejž rozlili.
Tvá touha – stihnout mír – je bloudění jen slepé,
je marné, bezmocné a těžké úsilí.
Jsi choře žíznivý a chlad je číše syrá,
v niž roní krev svých dum chvoj černých borovic,
v niž ticha krůpěje van okamžiků stírá,
lék míse tajemný, v němž jedu polovic.
Jsi žízniv horečně, až rtové tvoji pukli,
tvým smyslům sílu vzal čas trpně přestálý,
sny tvoje nejsladší kol číše té se shlukly,
jed němé samoty z ní všecek vyssály.
Jak mezi obry dlíš, již věkem v mdlobu klesli,
v tak těžkou jako smrt, z níž sladko nevstati,
ve výši jejichž hlav stín černé krajky kreslí
a pudí oči tvé na pokraj závrati.
70
Tvůj stesk je nesvěřen. A smlčena tvá přání,
jež v zdrojích tichosti se v kámen promění,
tuť smyslem života jen vleklost umírání
a krása zásvitů jest v jejich shášení.
Po lávkách práchnivých jak nohám jít by bylo,
po jevech přeludných mdlým rukám sahati,
sled zvuků uhaslých, jež ticho zadusilo,
zas v duši formovat, když čas jich nevrátí.
A jak bys cizích úst byl nucen vládnout řečí,
jež těžká výraznost dřív zcela oněmí,
svůj hořký žal za bolest ještě větší
si s neznámými směnit dušemi.
Jak myrhy vnímal bys dech po shoření zbylý,
jenž věje étherně kol krypty kamenné,
a skonem kadencí, jež duši unavily,
ti sluchem přešla duše pramene.
Nad černou studnicí jak chýlil by ses bez dnadna,
jak zbaven tíhy své, však stále níž a níž,
tak stále bez konce, že stříbrořadí hvězdná
nad jiným světem vzcházet uvidíš.
71