MLÝN

Jan Opolský

MLÝN
Jak starý, hajní mrtvý mlýn se zetlelými koly, jimž voda šumná uhne se a jinam cestu volí a skrývajíc se v lopuchu a nesečeném proutí, se zdá jen mrtvou silou být, již nelze obživnouti. Jak pustý mlýn, jenž nicotu kdys drtil místo žita, jen věčnost marně proudící hnal v dávnu přes koryta, tak umlklo v mé duši jest a popudu v ní není, neb okov žití dosáhnul dna mrtvých okamžení. Kol mlýna hořké ticho čpí. Háj na kolenou klečí, jsou rozptýleni po světě a pomřeli už mleči a násyp zrna poslední jak roků šum se jeví, jsou vírem prázdna odváty i pohankové plevy. Jen nad žernovem zvětralým list olšin chabě šlehá, což velmi vzácná pro smysly a výmluvná je něha. Po hřmotném tempu života jdou mrazné stance hlucha,hlucha jak z mystického neznáma do mystického ucha, po prudkém tanci pěny, vln, po ranách síly hybné smrt pouze k čelu života se s políbením shýbne. Je zastavený hluk a cval a do lopat se vzpírá jen tíha valné nicoty a výška všehomíra. Jsou prázdny pytle. Vítr v nich. I prázdny koše secí, 5 prach jako flór se ukládá na čnění hran a věcí. Na chvostné jedli prastaré jen úpí doupňák sivý, jak v označení myšlenek, jež zbyly ještě živy. Jde odtud cesta-necesta. Jde hložím. Trním. Pískem. Za sněním žití vzdáleným, v snu ústíc smrti blízkém. 6