VČELY

VČELY
Luk parných síla, vání lad, jak z živého by duch jen vzat byl okřídleně schvělý, jak ze květů všech vyvátá jen étherická podstata by tála v díle včely. Zář slunce jak by sílící se s prachem pelu v směsici ve zlatě medu skrýval, do číše z vosku jak by lil se výron sladkých zemních sil co jantarový příval. A jak by plodné půdy sen byl z hlubin bytí vynesen na třpytné světlo denní, i prchlé jara měsíce jak sloučeny se jevíce co jedno okamžení. Též chvění růstu, zrání čas se v ambrosii včelí zas jak tajný prvek zjeví, dech lípy šumné, střemchy, jív, snem hlavu kdys ti opojiv, jež o tajemstvích neví. 7 A jetel plný vírných míz z ní voní zaszas, jak voněl kdys na rozvlněném lánu... I rdesno voní prostičce. Jdeš po mystické cestičce, již’s našel vyšlapánu. Tak smysly tvé med opíjí, jak ve vesmírné chemii když dechů sbor se spojí. Klid země zjímán v medu jest. Žár slunce, jenž dal růžím kvést, jichž anemičnost hojí. 8