DNI
Dni, chudí dělníci, jimž určeno je v potu
si dobývati práva ku životu,
nad horským krajem plynou hluše, němě,
jen mžiky malé za trvání země.
Dni, siví pavouci a tkalci trpěliví,
již třebas ukryti, jsou intensivně živi.
Dni, kati sveřepí, jichž meč je dílo skvělé,
jsa zaťat abstraktně v tvém škubajícím těle,
jak strašně míjíte a putujete krajem,
kde v šeru vykvetlí, přec velmi záhy zrajem!
Kam jeden po druhém jak pěšci armád spějí,
než zčerná noc a hvězdy zkrvácejí?
Dny, režné obláčky na tyrkysové pláni,
kam metly větrné vás věčně popohání,
kam, samy nechtíce, se ztrácíte mým očím,
když dálka macechou a stesk když je váš otčím?
Dny prázdné na horách, dny studené a pusté,
až na dno nicot svých mne přece nepohruzte,
neb dosud krev, byť zpomalená pění
a ještě není touha k utišení.
A ještě osud zve mne, s vším se bíti,
75
co tvoří podstatu a všechen vnějšek žití.
Můj horský kraj jen jeden v světa krajích,
kde ptactvu souzen časný odlet na jih,
a slunci dáno zářit šikmo na zem,
i růži zčernat pod předčasným mrazem,
dub staletý pak roztít švihem hromu.
A lidem mlčet. Nelnout k pranikomu.
Jak volské jařmo osud na svém týle
ne oddaně nést, ale zarputile
a duel svádět se svou mukou vlastní.
Být tiší není totéž, co být šťastni.
Jen cos jak nenávist a nezjevenou zlobu
lze tady nést až k vesnickému hrobu,
kde hvozdík zkvet tak divoký a tmavý,
jak stopy krevní na podušce trávy.
Nad horským hřbitovem dny zpomalují chůzi.
Snad z touhy osudné. Snad z rozkoše. Snad z hrůzy.
76