SEN TKALCE TADYÁŠE.
Už před chvílí strýček Ondřej slunce zlatou runu
pod svým pláštěm v dálku odnes, sňav ji s nebes trůnu.
Strýček Ondřej – o němž v horách bájí chaty všecky
a jejž v lesklý šat pohádek oblek rozum dětský –
strýček Ondřej, však on z rána zpět se opět vrátí
a sluníčko pustí z pláště, dál by mohlo pláti. –
Před chýží, jež nahrbena, jako hříbek sivýsivý,
zdřím’ Tadyáš tkadlec. Ve snu vidí boží divy:
V ráj ho nese anděl, křídla clonou šedé lebi,
v blankytnou s ním letí průzrač, mžik – a je s ním v nebi.
[32]
Zde na trůně dlí Bůh zpola zahalený v mraky,
vous má bílý jako sněhy, jak dvě slunce zraky.
Podle něho na pravici žena čiré krásy:
čelo květy ověnčeno, ovocem a klasy,
na hrudi jí místo prsů modré hrozny visí,
z nichž jak ručej sladká štáva stéká v zlaté mísy.
Tu se staví zbožné davy, v rukou velké džbány,
a to mléko z prsů ženy, to jde na vše strany. –
Po levici – Tadyáši smíchem vlhnou oči –
vesský kantor, ošumělý, v před i v zad se točí.
Na nose má velké brýle a pod malou bradou,
kde se houpá laloch, prsty houslím v týl se kladou.
Kolem něho kolo tančí všickni svatí skorem:
Cupy, dupy, pata, špička, skokem dolem, horem.
Tadyáš se diví, čapku přitlačil si k uchu.
„To je něco! Hleďme na to!“ povídá si v duchu.
Víno„Víno lepší tokajštiny, již jsem v Uhrách píval,
kde jsem v mládí šumaříval, housle hrál a zpíval,
33
a ten kantor, ten hrá věru, jak náš kantor Jíra,
věru, ten ty nebešťany jak se patří sbírá.“
Tu již v bok se rázem shýbá, džbánek chutě prázdní,
pak jde v kolo: cupy, dupy, on to kol vše zblázní!
A co tančí, náhle Pánbůh: Budiž vítán, muži,
z kterých krajů? Tadyáši v prsou dech se úží.
Sotva mluví, jako když se během velmi znaví.
Dík uctivý za optání, od VysokéVysoké, praví.
Od Vysoké? na to Pánbůh, no tohle mne těší,
to je, myslím, v Krkonoších, lidé jsou tam Češi.
Zrovna odtud! Tadyáš zas a zbožně se kloní.
Na to Pánbůh: Tam byl od nás svatý Krištof loni.
Za Boskovem podle Háje Holatově Růze
koza někam zaběhla se, naříkala tůze:
Nebohou, ach, kterak asi přivítá mne máma,
až podvečer domů přijdu bez kozičky sama.
My tu v nebi kozu zřeli. Pobíhala v šeři
kol pramene v březoví a jalovcovém keři.
34
I řekl jsem Krištofovi světci a on rázem
na svém hvězdném plášti slétl k hezké Růze na zem.
A kde koza, ukázal jí. Za to Růza v háji
světci obraz zasvětila na lipové máji.
Ale – nyní jinam Pánbůh řeč obrátiv, vece:
Jak pak se ti u nás líbí, Tadyáši, přece?
Či bys přál si navždy zůstat s blaženými v nebi?
Tadyáš je na rozpacích, sem tam kývá lebí.
Svatý Bože, odpovídá, v nebi se mi líbí,
krásné nebe, tuze krásné, hory mu však chybí.
Ó bys poznal naše hory, naše vesská hnízda,
přes jichž čela vráskovitá bouř a vítr hvízdá,
život v nich sic prostý jenom, ale čárný vezdy,
jejž nedám ni za slunce, ni za měsíc a hvězdy,
ó jistě bys, svatý Bože, srdce k horám schýlil
a roh svého požehnání na hlavy jim vylil.
Ó jistě bys oblíbil si vesské prahy naše,
kdybys, Bože, třeba u mne, tkalce Tadyáše,
35
jednou jenom zastavil se, když rozkvétá při zdi
mochny květ a jiřičky když ve podkroví hnízdí,
když babička kořenářka, v záňadří květ vílin,
v žluté dlani uzlík plný kořínků a bylin,
loktuš bílou, úzlem lehce pod lalůškem spjatu,
na nocleh se zastaví v mou nahrbenou chatu.
Nízka je, rtů úzkých, snědých, usmívavých lící,
černých oček, bezzubá, však v jednom žvatlající.
Křížem prošla Krkonoše, ví, kde nejvíc malin,
ryzců, hříbků, jeřabiny, jalovce a kalin,
kdy pouť která, kde se nejhůř výměnkáři vede,
kde kdo zlámal ruku, nohu, kde se nejhůř přede,
v kterém statku která koza nejvíc mléka dojí,
čím se nemoc zahánívá, po čem rány hojí,
příst pak umí za čtyry, ba spřede všecky „kluky“,
aniž při tom unaví své vráskovité ruky,
a z herbáře říkává tak jako kantor čistě,
slovem tuze zkušená je, nad písmáka jistě!
36
Odmlčel se tkadlec znaven, zrak upírá v sebe.
l dí Pánbůh: Krásně u vás – nebe je však nebe!
Málo platno, kouzla tolik že tvá země chová,
nouze-li tě tře a starost v těžká pouta ková.
Zde však v nebi do sytosti, čeho srdce ráčí,
jen pomyslíš a juž máš mít – třebas mléko ptačí!
A ta žena, kol níž davy se džbány se vznáší,
ta ti umí pohádek a bájí, Tadyáši!
Když se křídel tmavoperých stíny večer střásá,
a opojnou vůní zmámen, v růžích slavík jásá,
tam pod lipou, jež se chvěje v prostřed nebe v květu,
naslouchají nebešťané jejímu vždy retu.
A když počne, každé slovo v tón se sladký mění,
v ráz tu duch jak začarován v tajůplné snění.
Tu svět bájí dokořán mu... Křišťalné zří síně,
v nich rytířstvo bavící se při medu a víně,
princezny, jimž z hvězd plamenná v čele zdoba hoří,
a jak vejce holubí řad velkých perlí tvoří
37
na bělostném hrdle šňůru a jimž v tmavém vlase
velká růže nachová v květ právě rozvila se,
všude stříbro, perly, zlato, jaro, květy, vůně,
a člověk sám sladce snící v světa toho lůně –
nuž, zda by jsi nechtěl s námi přece zůstat v nebi?
Na rozpacích Tadyáš jen sem tam kývá lebí.
Má či nemá, těžká rada, přemítá a bádá,
v šero lebky za myšlénkou myšlénka se vkrádá.
Až tu náhle vypnuv čelo, zrakem blýsknuv kosým:
Zůstanu, dí, ale jednu žádosť splň mi, prosím.
Když jsem ještě ve svých prsou mládí oheň míval,
Ambrož, brusič granátů, mně přítelem vždy býval.
Zemřel, „suška“ schvátila ho, hlad i tuhá nouze,
z mnoha dětí přežila ho dcerka Pavla pouze.
Osiřela, osaměla a mně v téže době
tak nebohé zželelo se, že jsem vzal ji k sobě.
Jak by vezdy mojí byla, zvykla sobě u mne
a snášela vesele i slasť i chvíle dumné.
38
A tak pevně přirostla mi k srdci, Pavla zlatá,
že i ve snu duše moje k ní jen chce a chvátá.
Za to ona vděk mi splácí, podporou mně v stáří,
její srdce v dobách trudu láskou svou mne daří,
jejím okem po mém srdci mír a klid se stele
a dlaň její, prací zhnětlá, vrásky rovná v čele.
Když pak zpívá jak linduška v jarním listí břízy,
tu mé bídy pouto ledné v ráz taje a mizí.
A teď bych ji opustit měl na věčné snad časy,
co by jen má zlatá Pavla bez mne počala si?
Tadyáši vlhnou oči, Bůh ozářen jasem,
tvář obrací pohnutím a chvějným praví hlasem:
Nuž, vem Pavlu s sebou v nebe, však tam patří taky!
Spokojením jasně planou slunné jeho zraky.
A obrácen k světci vedle, dí: Toť srdce hezké,
při vší bídě měkké tak! A světec: Inu české!
Tadyáš řeč Boha slyší, k nohoum se mu sklání.
Že bys, Bože, vyplnit chtěl smělé moje přání?
39
Že bys v nebe též chtěl vzíti Pavlu moji zlatou?
A spit štěstím ruku Boha líbá s tváří vzňatou.
Ó až jenom Pavle řeknu, že nebude jídat
zelno víc a hrách, a kozy po skalinách hlídat,
místo modré tištěnky že hedváb nosit bude,
jako kněžna rozenározená, a ne jak děvče chudé,
a že v nebi se svatými víno bude píti,
ach, ta bude dozajista velkou radosť míti.
A Tadyáš zavýsknul si, zrak povznesl vzhůru...
Kde však nebe a kde Pánbůh v nebešťanů kůru?
V před i v zad zří udivený: strmé hory všade,
sáhnul k čelu: krůpěj deště k čelu se mu krade.
Zatím k šiji dvé se ruček tiskne mu a tulí
a k úsměvu malinový rtík se sladce špulí:
„Ach, tatíčku, srdce zlaté, pospal jste si věru,
hleďte, skály hluboko již ztrácejí se v šeru.
40
Z Krkonoší bouře hrozí, na Bělině skále
v černých mracích blesk za bleskem křižuje se stále.
Zlá noc asi dneska bude, z pod mraků se kouří,
pojďte, rozžem’ hromnici, než dostaneme bouři.“
A Tadyáš mne si oči – to zde nebe není...
Vstal, jde k chýžce. – Tadyáši, škoda toho snění! –
41