Básně (1892)

Ladislav Arietto

BÁSNĚ.
POHÁDKA.
DVOJČÁTKA.
NA TŘEŠNÍCH.
UVÍTÁNÍ.
VEČERNÍ IDYLA.
POUŤ NA HORÁCH.
KVĚT LIPOVÝ.
SEN TKALCE TADYÁŠE.
ROMANCE.
SKOLIE .
I. Jen pusťte již své včely
II. Do kraje rychle tak
III. Modré oko, rusý vlas, červánkové líčko,
IV. Ten svatební závoj z muselínu tkaný
SLOKY.
VERUNCE.
ÚTĚCHA.
HOLUBIČKY.
SLAVÍK.
V SVATVEČER.
POD KEŘEM MODRÉHO BEZU.

LAD. ARIETTO:
BÁSNĚ.
V PRAZE. TISKEM A NÁKLADEM JOS. R. VlLÍMKA. 1892.
[1] ARIETTO:
BÁSNĚ.
[3]

POHÁDKA.
Kde na větvi jaká snět, obalena noční rosou, a kde jaký vonný květ, v každém jedna lepá víla. Pomaloučku nožkou bosou vystupují z kalichu. Svůdné údy obestýlá hebký závoj z mlhy tkaný. Laškujíce na vše strany kráčí parkem po tichu. V líčku střídá růže sníh a ve vlase zlatem plane kruh paprsků slunečních. [5] Vzduch je plný sladké vůně, v růžích slavík láskou stůně, s krůpějemi rosy kane zvučné ticho do duše. Pod korunou moruše spí hoch mladý. Těžkoť moci odolati letní noci, plné kouzel čarovných: ve opojném smyslů vznětě na svá ňadra přivine tě a nepustí z loktů svých, se svým dechem dech tvůj mísí, svými rety na tvých visí, pije víno citů žhavých, jimiž kypí nitra číščíš, a když něhou svou tě spila, v blankytovou prchá výš. Přišla víla líček smavých, sklonila se v hocha tvář. V jejím oku milost snila, jak v studánce slunka zář. Byla jako vonný květ na růžovém skvětlý trsu, 6 holubičky oblých prsů klovaly se z živůtku, koralový, drobnydrobný ret pod polibkem žhavým slunce zrál v nachovou jahůdku, a na čele ve korunce v mléčných perlí matném chvění hvězda zlatá planula. Ponořené v blahé snění se rtů mana kanula v ústa hocha suchem zprahlá – sladká mana pocelu... Ručky svoje vstříc mu vztáhla – ve snu cítil na čelu, jak se měkké dlaně chvějí, ve snu cítil, jak se vlní nad srdcem mu ňadro její, jak jí buší vášeň v skráň a z pod řasy oko plní sladké touhy mocný vznět. Stála tu jak snivá laň. Sněžné čelo věnčil kolem sterých snítek pestrý květ. 7 Zvučné ticho noci rušil mocný ručej, jenž spěl dolem. Zašeptala víla slova: „Sotvas asi, hochu, tušil, že než východ vzplane znova, na věky už budeš mým. O jak dávno toužila jsem: kéž tě věčně líbat smím, kéž se na tvých loktech mohu chvít večerním sladkým časem, jak na sněti kalich hlohu. Teď v mé skloň se objetí. Dřív než jitro v růžích vstanevstane, ukryjem se v květ, jenž plane tamo nachem na sněti.“ A čarovná víly slova hochu zní jak hudba snivá harf aeolských, v jejichž struny vánek zadul z oblaku. Silná vůně jasmínová v duši mocná kouzla vlívá, v nebi hasne oko luny, prchá šero soumraku. 8 V dlaň hochovu béře hlavu, zrak se noří do zraku: „Pojď, má duše, po únavu chci tě líbat v kyprá ústa, láskou svou tě opojím. Bez tebe má mysl pustá, když o tobě pouze sním, když má náruč rozestírá po tobě se do dáli a mé slovo tebe volá, však jen hluchý ohlas zmírá nočním tichem o skály, ač vím dobře: Neodolá, přec uslyší moje vzdechy, přijde ke mně nyjící. Dnes má naděj splnila se, srdce jásá, slzy těchy plní oko zářící.“ Svůdná slova! Zvolna vstává... V svou ho náruč tiskne víla, vášnivě ho líbá v líc. Vlas její ho obestýlá, k tváři jeho líčka smavá přižehuje víc a víc... 9 Žhavým zlatem východ hoří, z mlh se kotouč slunce noří. Pod paprskem teplé něhy zachvěla se moruše. Na hochovy líce sněhy jak by náhle nasypal. K zemi padá bez duše, na rtu vzdechy umírají! Krajem modré páry vlají, v houští pěje slavík žal. V květ, jenž kalich v slunci koupá, čarná víla lehce stoupá, duši hocha v objetí. Pod zeleným listím loubí ručej zvoní, květ se snoubí s vonným květem na sněti. * * * Kde se cesta vzhůru stáčí, dívka mladá spěšně kráčí k stříbrnému potoku. Malé nožky rosa smáčí, touha dřímá ve oku... 10 Najde-li ho? – Jistě neví, ale míní, že tu bude čekat svoje děvče chudé, slavíčími zváben zpěvy, spočívaje na drnu. Myslí si: Až odhrnu tiše hustý závoj listí, sen milostný bude přísti a mne blažen vzpomínat. K spěchu nutí lásky chvat. Krůčků pár jen, dech se tají, ňadra vlnou pozvedají květovaný živůtek. Od zadu se tiše plíží, v mokré trávě krok se smek’, zlehynka se hochu blíží – ještě krůček – pak už se skočíseskočí, přikryje mu ručkou oči, a se optá: „Kdo to je?“ K zemi kleká, čelo níží... dlaní zrak mu zaclání – ale hoch se nebrání... Šeptá jméno – – pevně dřímá... Jistě sladký sen ho jímá, že své dívky neslyší. 11 Kráknul havran nad tiší... Hlasně dívce srdce tluče... Ruku hocha chápe ruče – probudí ho aspoň snáz’... Ta však chladná jako mráz... Vzkřikla dívka poděšená, vzchopila se, z hloubi sténá: „Ale, hochu, přec se vzbuď, milým ke mně zase buď, já jsem tady, dívka tvoje, či snad – Bože – ne, toť lež – ach, ty opět žertuješ! Skráně vlaží potu znoje, mocný Bože – hochu můj, vzpamatuj se, vzpamatuj! Hlava se mi hrůzou točí, otevř opět modré oči, a rci jedno slovo jen, že to všecko pouhý sen!“ Ale marně volá, prosí, marně dlouhé brvy rosí hořkou slzou pro něho. S jeho duší sladce dřímá ve svatebním lůžku víla na dně květu vonného. 12 Nad skráněmi zalomila dívka ručkou, bolesť jímá duši její ubohou. Hejna bílých mráčků spěla blankytovou oblohou. Nad strání se zabělala bosá nožka, sdraný šat. Bolný výkřik, těžký pád... Ve potoce hlubném vlny zavířily, touhy plny po půvabné kořisti. Zvučné ticho. Ve listí pták si zpívá. Usnul ruch rozčeřené tůně v kruh a z vlhkého hrobu chýlí vodní růže kalich bílý. 13

DVOJČÁTKA. (K obrazu přítele malíře.)
O jaké štěstí, v letní noci o lenoch opřen lavičkylavičky, skryt všetečníkům, líbat moci skráň drahé dívčí hlavičky; Kdyžkdyž snítka šumí snítce lásku a růžné poupě poupěti, svou dívku líbat v ében vlásků a tisknouti ji v objetí! O blažení, ti milující! Pro dešť polibků neslyší, jak ve koruně v šeru snící se ozval šepot ve výši. [14] To v stínu lípy v noční době, kde z břízek sbita lavička, se, šeptajíce, tulí k sobě dvě drobná děcká tělíčka. Jak hezka jsou v té květů kytce, jež věsí se jim do klína, v tom věnci snítek, jenž je stydce lupínky svými opíná! A na milence patří k zemi, jak na tatíčka s matičkou a polou skryty haluzemi, jak libují si hlavičkou! „O kterak se již těším, duško, až ukryje nás peřinka, mne napřed, potom tebe, družko, jak řekla víla kmotřinka.“ Však druhé dí: „Já půjdu dříve, tys pěkné sice děťátko, však, ó to srdce dobrotivé, oč, že má raděj děvčátko...“ A prou se... Až tu hošík milý jal chumáč květů po straně a od jakživa rozpustilý, klep’ sestřičku svou do dlaně. 15 Ta pláče... Jako jitřní rosa se třpytí slza ve zraku, když, rozpuštěný vlas a bosa, jich kmotřinka jde z oblaku... A konejší je: „Nechte pláče, jste obě hodná děťátka!“ A hladíc je: „Už nejináče, já udělám z vás dvojčátka. Jen sečkejte, až s příštím jarem, kdy plným sladkých polibků těm milencům zde k máji darem vás obě pošlu v kolíbku!“ A děťátka se v slzách smějí přes vonné lípy květný lem, a dole rtíky v jednom znějí polibků sladkých ševelem. O blažení, ti milující! Jak nevinná dvě kuřátka, hle, ve koruně lípy snící jich příští pěkná dvojčátka... 16

NA TŘEŠNÍCH.
Na zelené sněti zda to růže bílá, či snad svůdná víla od studánky kdes? Ach, to není růže, ani není víla, však to žínka mladá třešně češe dnes. Ubohá! Jak při tom líčka pot jí rosí a jak sluncem vyprah’ jahodový ret? Zda odepřít smím, když čarovně tak prosí: „Pomozte mi!“ Či se mám dát pobízet? – Ach, kdo odolal by žínky kouzlům smavým! – Než ký bude asi za mou práci vděk? Za každičkou třešni, jíž se tolik znavím, s rtíků vašich vezmu jeden polibek. [17] Souhlasí a v bílé ručky tleská děcky. – Nuže, tedy začněm’, nastavte svůj ret, nepřestanem, dokud neočešem všecky, také práce, věřte, nenaleznem hned! A já češu, žínka do košíčku béře. Zdlouhavá sic práce, ale sladká přec! Starý choť váš aspoň u besídky šeře prospí se a věkem sešlou zpruží plec. A půvabná žínka rozkoší se chvěje. – Ký však ďábel, hle, tu váš pan manžel sám. Nezlobí se, dobrák, jen se hlasně směje, častokrát prý nápad roztomilý mám. – Ale jak jsem znaven! Chvím se stonkem stvolu a dlaň často klesá umdleností v klín! Zastane mne s chutí, jen až slezu dolů! – Slézám, co on zatím stoupá v třešně stín. A již češe. – Jako pavouk v rtíků růži žínky svojí hýří a jak snivá laň vzhlížíc, ona k němu milostně se druží. O jak rád bych česal sladké třešně zaň! 18

UVÍTÁNÍ.
Mlčí háj, spí skály, nebe jak květ chrpy, zlatými se klasy horský vlní svah; podivno, dnes v poli nezní ženců srpy, nezní píseň děvčat stezkou po skalách. Ani louky pestrý koberec v klín měkký nepřivábil drobných vesských dětí sbor, jenom racek čeří s křikem povrch řeky a zapadá v tmavou tůni stinných hor. Milostivá vrchnost dnes přijede v zámek, by ku konci leta pookřála zas pohledem na obraz, který v zdobný rámek skal omšených vetkán, plný luzných kras. [19] A tu nikdo přece opozdit se nechce, již se zástup lidu nakupil kol bran, každý blíž se tlačí a to nejde lehce, by si prohléd’ paní pěkně se všech stran. Pána – toho znají od nedávných let, ne však paní, – ta prý zvláštní má být květ! * * * Celá ves již tady, jenom rychtář schází, ale už i ten se, čapku svezlou v týl, ve svátečním šatě z listnatého mlází majestátně se svou ženou vynořil. Však než kvapně došel ku zámecké bráně, kdos faráře v davu za taláru cíp zatáhal a prstem ukázal, kde v stráně holá cesta stoupá z řady vonných lip. Mrknul farář okem a ve hloubi šatu zabořiv svou ruku, v tísni myšlének květovaný šátek vytáhl a v chvatu jenom: Máte pravdu! sousedovi řek’. A dořekl jenom, sluhů zástup žvavý ve ozdobném šatě rozběhl se v lid, nelítostně paží místo klestě v davy: Panstvo juž se blíží, cesta musí být! – 20 Rcete nyní, že má fantasie líná, příliš všední dikce, malý žár a vzlet! Odpovím: Mou tvůrčí sílu úžas spíná, těžko kreslit tam, kde každá kresba stinná – věru je ta vaše paní zvláštní květ! Sám pan farář s panem učitelem skorem oněměli nad tím ladem vzácných forem a rychtář, jenž k panstvu dlouhou řeč chtěl mít, zjevem paní chuďas uchvácen byv cele, sotva řekl: Buďte vítána nám vřele ve hor našich vážný, nerušený klid! Při tom čapku vtiskl do mozolných rukou, rozpačitě sklopil chvějící se hled, dnes, ach, jeho úřad zdá se mu být mukou, jížto rovnou nelze nalézti tak hned. Usmála se paní, prohodila cosi. – Na to farář ještě o přízeň ji prosí, však pan baron, jehož labužnický zjev ve rozmarném davu mnohý žert juž ztropil, sněhobílé ručky paní své se chopil a pokročil k bráně, sotva zdusiv hněv. Nenahlížel totiž, jak by všední směs ta ducha jeho mohla zajímati snad, 21 jeho, který zvykl eleganci města, jehož můž’ jen whist a číše upoutat. Beztoho juž celým krajem, kterým jeli, na neschůdnost cesty, na žár slunce lál, a nebýt snad paní, byl by omrzelý nebyl vůbec dojel ani o píď dál. A zde ti ho ještě zdržovati chtějí, kdežto tam – a toho zcela jest si jist, – na zámku naň nové rozkoše se smějí, a pak whist, ach, jeho neodlučný whist! – – Zavřela se brána za vešedší paní, spokojený domů rozchází se dav, jako pentle v důl se příkrou vina strání, nejzáz rychtář v davu rokujících hlav. 22

VEČERNÍ IDYLA.
Dvě malé bérky na stráni, nad nimi v letu havrani, rty z mechu květy špulí; struž jako oblouk přepíná keř střemchy, k olši kalina pol rozvita se tulí. Jak sníh bělostné berušky své hlavy v mechu podušky do vřesu měkce kladou; jim poblíž v oči vesele hoch jako kvítek jetele,jetele pastýřku líbá mladou. [23] „Ó rci mně, hochu, nad hlavou ty obláčky kam poplavou, kde ku spánku se schýlí?“ Hoch líbá děvče do tváří: „Ty do nebe jdou k oltáři, jeť milá to a milý.“ „Zda zříš tu hvězdu ze zlata, jak překrásně je rozžata – tam snad ten párek stane? Tu modrou průzrač v nebesích a na horách ten padlý sníh, z nichž chlad ku skráním vane?“vane? „ZdaZda ptáky slyšíš šveholit, z jichž písní v duši slétá klid, ve sladké vábě snění? Zda vůni cítíš, jejíž dech,dech pln síly vstoupá z keřů všech, jak vzduchu lehké chvění?“ Než hoch, v svém oku lásky jas, těch přírody kol nezří kras, jat kouzlem jiným v duši, v svou náruč tiskne milou druž a líbá ji a vine úž, a srdce jeho buší. 24 V zem s nebe kane hvězdná zář, v své nyvé kráse luny tvář se v mléčné dráze zvedá a červánkových růží květ, jenž opadal a k moři slet, již mlha kryje šedá. A ruku v ruce pospolu hoch s dívkou kráčí k údolu po mezi žitným polem; vzdech poslední a ruky stisk, do vrátek chýžky měsíc blysk a ticho vládne kolem... 25

POUŤ NA HORÁCH.
Stojí hory kruhem, jako panny v kůru, kol bělostných skrání svěží růží květ. – Jako šedá pentle cesta vede vzhůru, po ní dlouhým řadem celý horský svět. Tu sedláček šelma pozvolna se kývá: s šosů visí šátek, s hlavy kučeř sivá, dlaň se podepírá o trnovou hůl, za ním v pestré směsi děvčata se snují, pestrokvěté šátky vánkem vzduty plují – jako když se z jara vyrojil včel úl. – Na pohoří víska jako tolar velká, ale čistá, vnadná jako mladá selka, [26] než ji z domu odved ženich láskou jat, v prostřed malý kostel, však on na vsi stačí; jako příboj moře poutníci se tlačí, hovoří a hlučí u kostelních vrat. Po celičké návsi rovnou, táhlou řadou pernikářů stany sladkou vábí vnadou, buclatých kol děvčat nakupil se tlum; hojně tady všeho, zvlášť ozdobných srdcí, člověk neví, zrak svůj na které dřív vrci, které asi sladčí, lahodnější rtům. V tom, hle, z lesa k vísce mírným vrchu svahem za hlaholu zvonů průvod dlouhým tahem jako had se vine, z hor i z kraje lid, v předu kněz jde mladý v zlatotkaném hávu, předříkávač za ním v zpívajícím davu. Stichlo množství na vsi, mrtvý nastal klid. A již v kostel vešli....vešli... Tu jak úl to hlučí, šumí, šepce, bzučí, utajeně zvučí, pan učitel v kůru skřípky ladí své, velké brýle na nos posadil, pak noty,noty jak jetele květy prohlíží, je pro ty uchystal, jež co rok na pouť zpívat zve. 27 Náhle zazněl zvonec. Učitel máv rukou....rukou... Nejprv v zadu v kůru v bubny mocně tlukou, potom zvuky varhan mísí se v ten zjev, a když rázem zmlkly, zahraly zas trouby, s nimi zvuky houslí v jeden chor se snoubí i rtů zbožných vážný, neumělý zpěv. Dohrali, je po mši. Všecko ven se tlačí: starý domů jde, však mladý raděj’ smáčí v pěnícím se moku vedrem svadlý ret. Teprve až půlnoc na hory se skloní, hrdla všech se v ples a píseň rozezvoní a dvě srdce v jednom navrátí se zpět... 28

KVĚT LIPOVÝ.
Květ lipový, jenž na cestě, když pospíchali k nevěstě, jim s větví k hlavě splýval, v ráz připjali si ku pasu a jiný dívkám do vlasu a jeden k tomu zpíval. Ten květ jim voněl do duše a dívkám v skráň zpod loktuše tak čaromocnou vůní, že nežli přišli v dědinu, měl dívku každý jedinu a srdce nechal u ní. [29] Ó květe lípy v červenci, ty nejvonnější ve věnci, když letní zří tě dobou, jak žínce, skromné liliji, tvá snítka čelo ovijí,ovijí svých květů prostou zdobou, vždy vzpomene, jak v okrasu tě dívce své vplet do vlasu a ovil její skráně, to tehdy jeli v dědinu na svatbu, dívku jedinu měl každý po své straně. l bylo tenkrát radosti, div prsa vše to uhostíuhostí, a jásotu a křiku, na čele vesských hudců tlum, za nimi hosté jas a šum, na vozích v táhlém šiku. Tu pentlí bylo po paty a snítek plno s poupaty, a šátky samé květy, na zlatých čepcích z hedbáví,hedbáví skvost mléčných perlí měňavý a zpěvu plné rety. 30 I zněla píseň veselá od statku až blíž kostela, až tuchla hudcům duše, v to kmotři bradou kývali a kmotry zplna zívaly a modlily se suše. A v kostelík když vkročili, svá čela nejprv smočili vod posvěcených třísní, pak postoupili k oltáři, ten tonul světel ve záři, kůr kantora zněl písní. A co se tak k ní vinul on, rty jeho náhle přelet ston a slzou jihlo oko, to nikdo, nikdo netušil, jak on se tenkrát zasmušil v svém srdci přehluboko, že než rok mine za rokem, své děvče v hrobě hlubokém on skryje v prvním mládí, a že, ač si to s ní neřekli, ni v kostele, když poklekli, přec měli se tak rádi! – 31

SEN TKALCE TADYÁŠE.
Už před chvílí strýček Ondřej slunce zlatou runu pod svým pláštěm v dálku odnes, sňav ji s nebes trůnu. Strýček Ondřej – o němž v horách bájí chaty všecky a jejž v lesklý šat pohádek oblek rozum dětský – strýček Ondřej, však on z rána zpět se opět vrátí a sluníčko pustí z pláště, dál by mohlo pláti. – Před chýží, jež nahrbena, jako hříbek sivýsivý, zdřím’ Tadyáš tkadlec. Ve snu vidí boží divy: V ráj ho nese anděl, křídla clonou šedé lebi, v blankytnou s ním letí průzrač, mžik – a je s ním v nebi. [32] Zde na trůně dlí Bůh zpola zahalený v mraky, vous má bílý jako sněhy, jak dvě slunce zraky. Podle něho na pravici žena čiré krásy: čelo květy ověnčeno, ovocem a klasy, na hrudi jí místo prsů modré hrozny visí, z nichž jak ručej sladká štáva stéká v zlaté mísy. Tu se staví zbožné davy, v rukou velké džbány, a to mléko z prsů ženy, to jde na vše strany. – Po levici – Tadyáši smíchem vlhnou oči – vesský kantor, ošumělý, v před i v zad se točí. Na nose má velké brýle a pod malou bradou, kde se houpá laloch, prsty houslím v týl se kladou. Kolem něho kolo tančí všickni svatí skorem: Cupy, dupy, pata, špička, skokem dolem, horem. Tadyáš se diví, čapku přitlačil si k uchu. „To je něco! Hleďme na to!“ povídá si v duchu. Víno„Víno lepší tokajštiny, již jsem v Uhrách píval, kde jsem v mládí šumaříval, housle hrál a zpíval, 33 a ten kantor, ten hrá věru, jak náš kantor Jíra, věru, ten ty nebešťany jak se patří sbírá.“ Tu již v bok se rázem shýbá, džbánek chutě prázdní, pak jde v kolo: cupy, dupy, on to kol vše zblázní! A co tančí, náhle Pánbůh: Budiž vítán, muži, z kterých krajů? Tadyáši v prsou dech se úží. Sotva mluví, jako když se během velmi znaví. Dík uctivý za optání, od VysokéVysoké, praví. Od Vysoké? na to Pánbůh, no tohle mne těší, to je, myslím, v Krkonoších, lidé jsou tam Češi. Zrovna odtud! Tadyáš zas a zbožně se kloní. Na to Pánbůh: Tam byl od nás svatý Krištof loni. Za Boskovem podle Háje Holatově Růze koza někam zaběhla se, naříkala tůze: Nebohou, ach, kterak asi přivítá mne máma, až podvečer domů přijdu bez kozičky sama. My tu v nebi kozu zřeli. Pobíhala v šeři kol pramene v březoví a jalovcovém keři. 34 I řekl jsem Krištofovi světci a on rázem na svém hvězdném plášti slétl k hezké Růze na zem. A kde koza, ukázal jí. Za to Růza v háji světci obraz zasvětila na lipové máji. Ale – nyní jinam Pánbůh řeč obrátiv, vece: Jak pak se ti u nás líbí, Tadyáši, přece? Či bys přál si navždy zůstat s blaženými v nebi? Tadyáš je na rozpacích, sem tam kývá lebí. Svatý Bože, odpovídá, v nebi se mi líbí, krásné nebe, tuze krásné, hory mu však chybí. Ó bys poznal naše hory, naše vesská hnízda, přes jichž čela vráskovitá bouř a vítr hvízdá, život v nich sic prostý jenom, ale čárný vezdy, jejž nedám ni za slunce, ni za měsíc a hvězdy, ó jistě bys, svatý Bože, srdce k horám schýlil a roh svého požehnání na hlavy jim vylil. Ó jistě bys oblíbil si vesské prahy naše, kdybys, Bože, třeba u mne, tkalce Tadyáše, 35 jednou jenom zastavil se, když rozkvétá při zdi mochny květ a jiřičky když ve podkroví hnízdí, když babička kořenářka, v záňadří květ vílin, v žluté dlani uzlík plný kořínků a bylin, loktuš bílou, úzlem lehce pod lalůškem spjatu, na nocleh se zastaví v mou nahrbenou chatu. Nízka je, rtů úzkých, snědých, usmívavých lící, černých oček, bezzubá, však v jednom žvatlající. Křížem prošla Krkonoše, ví, kde nejvíc malin, ryzců, hříbků, jeřabiny, jalovce a kalin, kdy pouť která, kde se nejhůř výměnkáři vede, kde kdo zlámal ruku, nohu, kde se nejhůř přede, v kterém statku která koza nejvíc mléka dojí, čím se nemoc zahánívá, po čem rány hojí, příst pak umí za čtyry, ba spřede všecky „kluky“, aniž při tom unaví své vráskovité ruky, a z herbáře říkává tak jako kantor čistě, slovem tuze zkušená je, nad písmáka jistě! 36 Odmlčel se tkadlec znaven, zrak upírá v sebe. l dí Pánbůh: Krásně u vás – nebe je však nebe! Málo platno, kouzla tolik že tvá země chová, nouze-li tě tře a starost v těžká pouta ková. Zde však v nebi do sytosti, čeho srdce ráčí, jen pomyslíš a juž máš mít – třebas mléko ptačí! A ta žena, kol níž davy se džbány se vznáší, ta ti umí pohádek a bájí, Tadyáši! Když se křídel tmavoperých stíny večer střásá, a opojnou vůní zmámen, v růžích slavík jásá, tam pod lipou, jež se chvěje v prostřed nebe v květu, naslouchají nebešťané jejímu vždy retu. A když počne, každé slovo v tón se sladký mění, v ráz tu duch jak začarován v tajůplné snění. Tu svět bájí dokořán mu... Křišťalné zří síně, v nich rytířstvo bavící se při medu a víně, princezny, jimž z hvězd plamenná v čele zdoba hoří, a jak vejce holubí řad velkých perlí tvoří 37 na bělostném hrdle šňůru a jimž v tmavém vlase velká růže nachová v květ právě rozvila se, všude stříbro, perly, zlato, jaro, květy, vůně, a člověk sám sladce snící v světa toho lůně – nuž, zda by jsi nechtěl s námi přece zůstat v nebi? Na rozpacích Tadyáš jen sem tam kývá lebí. Má či nemá, těžká rada, přemítá a bádá, v šero lebky za myšlénkou myšlénka se vkrádá. Až tu náhle vypnuv čelo, zrakem blýsknuv kosým: Zůstanu, dí, ale jednu žádosť splň mi, prosím. Když jsem ještě ve svých prsou mládí oheň míval, Ambrož, brusič granátů, mně přítelem vždy býval. Zemřel, „suška“ schvátila ho, hlad i tuhá nouze, z mnoha dětí přežila ho dcerka Pavla pouze. Osiřela, osaměla a mně v téže době tak nebohé zželelo se, že jsem vzal ji k sobě. Jak by vezdy mojí byla, zvykla sobě u mne a snášela vesele i slasť i chvíle dumné. 38 A tak pevně přirostla mi k srdci, Pavla zlatá, že i ve snu duše moje k ní jen chce a chvátá. Za to ona vděk mi splácí, podporou mně v stáří, její srdce v dobách trudu láskou svou mne daří, jejím okem po mém srdci mír a klid se stele a dlaň její, prací zhnětlá, vrásky rovná v čele. Když pak zpívá jak linduška v jarním listí břízy, tu mé bídy pouto ledné v ráz taje a mizí. A teď bych ji opustit měl na věčné snad časy, co by jen má zlatá Pavla bez mne počala si? Tadyáši vlhnou oči, Bůh ozářen jasem, tvář obrací pohnutím a chvějným praví hlasem: Nuž, vem Pavlu s sebou v nebe, však tam patří taky! Spokojením jasně planou slunné jeho zraky. A obrácen k světci vedle, dí: Toť srdce hezké, při vší bídě měkké tak! A světec: Inu české! Tadyáš řeč Boha slyší, k nohoum se mu sklání. Že bys, Bože, vyplnit chtěl smělé moje přání? 39 Že bys v nebe též chtěl vzíti Pavlu moji zlatou? A spit štěstím ruku Boha líbá s tváří vzňatou. Ó až jenom Pavle řeknu, že nebude jídat zelno víc a hrách, a kozy po skalinách hlídat, místo modré tištěnky že hedváb nosit bude, jako kněžna rozenározená, a ne jak děvče chudé, a že v nebi se svatými víno bude píti, ach, ta bude dozajista velkou radosť míti. A Tadyáš zavýsknul si, zrak povznesl vzhůru... Kde však nebe a kde Pánbůh v nebešťanů kůru? V před i v zad zří udivený: strmé hory všade, sáhnul k čelu: krůpěj deště k čelu se mu krade. Zatím k šiji dvé se ruček tiskne mu a tulí a k úsměvu malinový rtík se sladce špulí: „Ach, tatíčku, srdce zlaté, pospal jste si věru, hleďte, skály hluboko již ztrácejí se v šeru. 40 Z Krkonoší bouře hrozí, na Bělině skále v černých mracích blesk za bleskem křižuje se stále. Zlá noc asi dneska bude, z pod mraků se kouří, pojďte, rozžem’ hromnici, než dostaneme bouři.“ A Tadyáš mne si oči – to zde nebe není... Vstal, jde k chýžce. – Tadyáši, škoda toho snění! – 41

ROMANCE.
Ze dlaní vypjal bílou bradu a od úst odtrh’ zlatou číš: „Ó Agrafo, k tvým nohoum kladu své srdce celé, pro tvou vnadu chci v peklo jít, co dnes mně díš?! Již rok tomu, co na bazáru jsem koupil tě, od slunce žáru květ lilije pol zlomený, i myslil jsem, že srdce vděkem mně stlávat budeš v loži měkkém na zlatých vlasů prameny. [42] I chtěl jsem tě mít otrokyni, když zrak měsíce bloudí síní, bych s rtů tvých ono kouzlo pil, jež v nach čaruje bledosť tváří a žluť, ten krutý přízrak stáří a promrhaných žití chvil. A zatím v žhavém touhy pláníplání, ó Agrafo, tys mojí paní a kouzelnicí vítěznou, já, žebrák, u tvých nohou prosím: Ó přej, nechť polibkem tvým zrosím své rty, jež lásky žízní schnou!“ – A Agrafa, ta lilje smavá? Svou rukou jenom v odpor mává a ku bojaru hovoří: „Slyš, na potulce ranním časem dvé mladých orlů vybrala jsem z jich hnízda v srázném pohoří. Až zpernatí těch ptáků křídla, by v jasných sluncí zářná sídla se v bouřný mohli dáti let, pak ručím tobě hlavou svojí, že po úmorném lásky boji můj, pane, slíbáš sladký ret!“ 43 A bojar věří, šťasten věří. – Když do komnaty na prah dveří vstoup’ číšník, štíhlý, krásný hoch, tu číš, kde plála réva zlatem a rubíny, v dlaň chopil s chvatem a vzdych’: „Kéž už bych líbal moh’!“ * „Již vypršel čas slibu tvému, ó Agrafo, jak šťasten jsem, že trýzní lásky umdlenému zas v ráj se změní celá zem. Teď s druhy jedu na lov, drahá, však s večerem se vrátím zpět. Hleď, orlové! Má dlaň se zdráhá je v podnebesí pustit v let. Kás divná tucha duši jímá a cit, jenž na dně srdce dřímá, mou úzkostlivě úží hruď. Přec pustím je, ať k slunci letí, já večer k tobě do objetí se navrátím. Teď s bohem buď!“ A odejel. Psů lačná smečka v ráz rozprchla se v okolí, 44 a za psy lovců dlouhá vlečka, na čapkách péra sokolí. V pěst svírá bojar břitké šípy: Ať kanec je, ať srn, či laň, dnes, duše má kdy touhou kypí, vše bez milosti sklátí dlaň!“ A bojar pádí na svém oři. S ním dopola kruh lovci tvoří. Tam laň, hle, míří v blízký les: „Můj šíp ji dneska prvý skolí. Pak roh ať v jásot zahlaholí a se šňůry ať vzletne pes!“ A laň psy štvána zniká v doubí. Dešť šípů za ní bojar slal, však nadarmo, přec prchla v loubí, jež ostružina s hlohem vroubívroubí, a za ní bojar dál a dál. Již v houští zmizel lovců zraku, ve listí moři, kouře mraku a ještě šípem stíhá laň, v tom, zda jen možno věřit oku, hle, Agrafa na stráně boku v mech úbělovou tiskne skráň. 45 Jí opodále číšník v krvi. Ne laň, on zhynul deštěm střel. Vzkřik’ bojar, strašně stáhnul brvy, a pohledna v zrak ženě prvý, jak zachvěl se, když v prázdno zřel. A nad hlavou, slyš, tepot křídly: My zloupili tvé ženy zrak! Dnes ku pomstě jsme čas náš zhlídli a v zem se snesli ze oblak. Zda Agrafa tvá srdce měla, když láska s něhou matky chvěla svou perutí nám nad hlavou, a ona přijdouc v hnízdo naše, do skalních srázů s námi plaše pryč pospíchala dálavou? Ó Agrafa, to věrná žena, cos nemoh’ ty, to jiný moh’ a číšník tvůj, tich jako pěna, to věru jiný býval hoch. JíJi v ústa líbal – byltě mladý, co zatím vousy ze své brady tys v marné touze lásky rval... Tu bojar napjal v hněvu šňůru, šíp zasvištěl a kroužil vzhůru a orly oba k zemi sklál. 46 A v mžiku s koně bojar sklesl. – Když Agrafu však na kůň vznesl, pod tíží bolu schýlenou a zdrcen cválal tmání stromů, tu poznal, že si veze domů svou krásnou ženu – šílenou...! 47

SKOLIE.
I.
Jen pusťte již své včely Jen pusťte již své včely
ven z úlu, učiteli, v ten zlatý boží svět, vždyť vaše hlava šedá klid sladký sama hledá, jak motýl vonný květ. Hle, paprsk v okna školy guirlandou květů zpoly vnik’, ozlatil vám tvář, a za škamnami dětem slet se zavátým květem na velký slabikář... [48] Po návsi ovčák hude, klid blaha v tváři rudé, po boku jeho pes, on v bělorouném stádu rychtářskou vede vládu, by nezbloudilo kdes. Ach, slyšte jen, jak zvučí zpěv šalmaje vždy prudčí a kouzlem pruží plec, a v duši měkce padá, jak májový dešť v lada – Ó pusťte děti přec! Jen vizte, jak se tlačí, že okno sotva stačí, a marným je váš hlas, jenž za škamny je volá. – – Ó rozmarům jich zdolá z nás málokterý as...! 49 Před školou višně stojí, jí v koruně se rojí sta zlatokřídlých včel. Květ její dýše vůní, zde mnohdy večer u ní jste světa zapomněl. Dnes nad lipovým stolem, jenž višni vroubí kolem, již trůní samovar. Je prostřeno, čas kvapí, v tu dobu jindy stápí se ret váš v čaje žár. Ach, bez něho v svém žití, vím, nemoh’ by jste býti. I nemýlím se snad, že lahodnou tu šťávu jste seznal z ruských mravů na cestě v Petrohrad? 50 Květ, který s višně padá, se v bílý rámek skládá kol zákusek, jichž zjev tak mile oko vábí, tím nad vším v snětích slabý konopky zvoní zpěv. A v koflík čistý, bílý,bílý dvě sněžné ručky pílí čaj nalít, právěť čas. Nuž pusťte juž své včely ven z úlu, učiteli, však slétnou se vám zas! A odpočiňte sobě po namahavé době a spráhlý svlažte ret, vždyť v šťávě, již vám slívá ve koflík dcera snivá, je svěžest, žár i vzlet...! 51 II.
Do kraje rychle tak Do kraje rychle tak
léto se sneslo, jak slunný, zlatý pták na snítku ze oblak ve šťastné chvíli, a staré heslo na rtu zas kleslo v náruč nám bez všeho ptaní, smí-li... Jdi, děvče, natrhej sladkých nám višní, do číšek víno vlej, však čílko neskrývej pod loktuš bílou, my jsme sic hříšní, ale ne pyšní, a jsme tak rádi, žes roztomilou! 52 Vpleť vonné u věnce lipové květy, jež v tvoje okénce v zářný den července dýchají vůní; skloň k retům rety, pusť nožku v lety, na které střevíček prostý trůní. A v líčku nachu vznět dej ručku hbitě v houpavý menuet, však již ho nezná svět; pohleď mi v líce a rci, zda smí tě v milosti sítě zapříst mé srdce a nepustit více... 53 III.
Modré oko, rusý vlas, červánkové líčko, Modré oko, rusý vlas, červánkové líčko,
zdali o mně sníš či bdíš, Pavlo holubičko? Na zálety, hovory vpusť mne do své komory, v brzku přijdu pro tebe si s rozmarýnkou, fábory... Zřím, jak by to bylo dnes, kterak tlampač žvavě s tatíčkem se domlouval tvojí o výbavě, žhavé oči, dva uhly, jak nakláněl do truhly a jen říkal: Čas už, kmotře, pentle by Vám potuhly. Však tatíček v odvetu vážně kýval skrání: Naše děvče dosud je mládo na vdávání, laskání, med polibku, povijan i kolíbku, chcete-li, tož přijďte opět, žeň až složím na sypku. Ale já jsem vzchopil se, pojma v náruč tebe: Dejte mi, ó tatíčku, Pavlu, štěstí, nebe, vaše Pavla, jistá věc, má při sobě laskavec, nikdo mi to nevymluví, ani farář, vím to přec... 54 I usmál se tatíček, děl pak, hladě vrásky: Ach, tedy se vezměte! Ó té vaší lásky! Na to čelo složil v dlaň, tu skočilas ty jak laň a polibky zasypala jeho ruku, ret i skráň. Modré oko, rusý vlas, červánkové líčko, zdali o mně sníš či bdíš, Pavlo holubičko? Na zálety, hovory vpusť mne do své komory, v brzku přijdu pro tebe si s rozmarýnkou, fábory!... 55 IV.
Ten svatební závoj z muselínu tkaný Ten svatební závoj z muselínu tkaný
zobracely ručky tvé již na vše strany. Den se zvolna stmívá, obzor s mlhou splývá a tvé oko v dál se zamyšleno dívá. Zamyšleno zří, jak svatba tvá se chystá... Přijdeť v brzku ženich, jehož láska čistá v mysle vroucím vznětu mořem vonných květů zahrne tvůj ret a k svému stulí retu. K svému stulí retu v srdce mocném tluku, šňůrku perlí na šij, kytku vloží v ruku, čílko slíbá, oči, zpěv mu na rty skočí a vonničky proutek vetká do vrkočí. Ó což nyvě potom, sladce, holubičko, skráň k ramínku svěsíš, bílé sklopíš víčko, jak v opojné znavě, rozmarně a smavě, a zástěrky cípek chopíš upýpavě. 56 Ó což ňádra tvoje bouřlivě se zvlní tužbami a city, jimiž po kraj plní svůdná noci paní, hvězdu v tmavé skráni, pohár snů tvých a jej lehce k rtům tvým sklánísklání. Ó ty šťastná budeš, moje bílá růže, šťastnější než děcké srdce tvé chtít může, vždyť jak v dráze mléčné hvězdy, bohu vděčné, to tvé štěstí bude bez mezí a věčné! 57

SLOKY.
I. Věsím čelo, pouštím knihu v měkké vřesu hedvábí, nad mou hlavou kosmo k jihu křídly plují jeřábi. Slunce metá zlaté střely, z rákosu zní čejky hlas: Věčná škoda, konec je-li už té něze letních kras! [58] II. Žlutý rákos podřimuje vrb a olší ve stínu, po hladině tůně pluje uschlý kalich leknínu. V zlaté páře kolem břehu jeleny se vidím pást, a přírody sladkou něhu v svadlých listech v sny se klást. 59 III. Luh i háj pln jarní mízy, v zmladlém kraji ruch a rej! Žežhuličko v listí břízybřízy, zakukej mi, zakukej...! Kuká, kuká. A já rtoma počítám – ký, bože, div! Není možno, žežhulko má, tak dlouho že budu živ?!... 60 IV. Z vrchů stoupá bílá mlha, zlaté slunce na skloně, pod okny mně klepá vlha v peň květoucí jabloně. Vonné snítky na jabloni! Když vás zlatí slunce zář, vždy se ke mně ve snu kloní z vašich květů víly tvář. 61 V. Máj odslonil květná víčka, pramen zlata řine z nich. Na javoru holubička bílá jako padlý sníh. Holubičko, něhy zdroji, sladká vílo vzpomnění, kéž až zemru, duši moji bůh v holoubka promění... 62 VI. V smrčí voní smolná rosa, východ rdí se růžemi; bílým tělem albatrosa ranní mlha zdá se mi. A jak mlha letí k zemi přes temena spících skal, jak by se mne perutěmi bílý pták ten dotýkal... 63 VII. U studánky v stinném loubí v dlaň podpírám smutnou tvář, rozpjav křídla, v kyprém doubí drozd si zpívá, korunář. Srdce moje v květu máje, pod obalem pozlátka v té studánce zakletá je děctví tvého pohádka! 64

VERUNCE.
Zašplounal potok, zaklepal mlýn, proud zlata západ v hvozdů lil stín, horskou jsem cestou spěchal, ve mlýně srdce jsem nechal... Verunko, dítě, zda to byl sen, na horách co jsem prožil, dnes mně to jako lehoučký verš, jejž jsem tam u vás složil; dnes mně ten pobyt u vás jak let ručeje v horském boučí, jak něžné ručky poslední stisk, s milým když milá se loučí; [65] jak jitřní rosy stříbrný pel, rozpjetí ptačích křídel, kříšťalů slunných mízícímizící proud přes kola vlhký hřídel, jako té písně prostičký zvuk, který jsem marně dusil, jejž jsem v ten mladý, zářivý svět uvolnit musil, musil... * Vzpomeň si na mne, Verunko, až sever v horách zahvízdá, až první mráz a první sníh jiřičkám slétne do hnízda. U krbu tehdy budete se hřát již v záři smolnice, ty budeš přástkám vyprávět, tatíček říkat v kronice. Sníh bude s vichrem burácet, co vám však do těch nečasů! Jen když ten oheň na krbu plá jasnou září topasů. 66 Šumne sic někdy, zapryskne, v popel se svine, zatočí, však vy mu louče přidáte, že vesele zas poskočí. Že vesele zas zaplane jak modré oko dívčice, když snivým blahem vytrysknou v ně drobných perlí tisíce. A dávno až se rozhostí klid u vás jako v kostele, tak jako žhavá vzpomínka on tryskne ještě z popele... 67

ÚTĚCHA.
Tam kde skála podle skály u vod safír paty smáčí, ne větší než hnízdo ptačí otce tvého domek malý. Tam se réva s révou snoubí, rámce oken břečťan vroubí, stará jabloň hlavu níží pod svých květů vonnou tíží a na střeše za komínem, na výsluní v klidu líném čáp zobákem vesel klepe, jak by říkal: Bude lépe! [68] Ba že, čápe, lépe bude! Už je jaro dávno všude, všude ševel, ruch a hnutí. Jiřičky zas hnízdí v krovu a doškovou střechu znovu tučný netřesk květy žlutí. Ba že, čápe, lépe bude i v mém srdci, všude, všude, jen co lapím ve své sítě Verunku, to krásné dítě! 69

HOLUBIČKY.
Pod myrtovým keřem s přimknutými víčky na mém stolku ve snu bílé holubičky. Sněžná jejich hrdla ovíjí dva vínky upletené z proutků vonné rozmarínky. Ó jak rád bych znal to dětské jejich snění, když se jedna k druhé tulí v roztoužení. Čím dél’ na ně zírám, tím mi něžněj’ v duši... Pst! ať mi je ze sna tvůj krok nevyruší! [70]

SLAVÍK.
S májem se k nám vrací, v květ kdy strom se šatí, písní,písní v útlém hrdle, co je v květu rosy. Když mu jarní večer křídla sluncem zlatí, jeho nápěv vzdušným prostorem se nosí. Jeho píseň plesá, kvílí, jásá, pláče, jde jak ostří meče každou lidskou hrudí, v sny kolébá večer, ráno budí spáče, co v ní skrytoskryto, hřeje, mrazí, pálí, studí. Slyšel jsem ho kdysi, tehdy sladkou vůní červánkových květů do sadu mne vlákal. Pod opojným keřem otevřel mně tůni všech mých žalných citů, a já plakal, plakal... [71]

V SVATVEČER.
V zeleni lesa chaloupka nízká na břehu vln se v hladině shlíží, před vrátky štíhlá, stříbrná břízka a v okně svěží révové mříží. Pod oknem bílá kalina v květu, v ořeší pták si s družinou zpívá, tklivé to písně hlaholí světu v svatvečer vonný družina snivá. Na lesní mýti jahoda plná červeným rtíkem s malinou kyne, děckým se skokem za vlnou vlna hedvábným mechem po stráni vine. [72] Bez chmury slunce blankytem plove, a zvolna k horám strmým se kloní, brav k vísce šalměj pasáka zove, mír a klid v duši svatvečer roní. Pozdraven buď mi, večere svatý, pozdraven buď mi tisíckrát v duši, blankyte čistý, růžemi vzňatý, kéž bych moh’ říci, nitro co tuší. Zašumte, lesy, kolem co sníte, u vás nechť duch můj s poklidem prodlí, a vy, jenž v stínu jasanů spíte, nechať má duše za vás se modlí. Vítejte, zvony, dojemnou písní, zvučící hlasně doubravou svíží, ten kdo vás slyšel, zapomněl tísní, jeho duch rád se v hlahol váš hříží. 73

POD KEŘEM MODRÉHO BEZU.
Zde pod tím keřem svět můj nyní i s hejnem zlatokřídlých včel, stotisíc snítek skráň mou stíní a každá jeden květ a pel. Ztad blažený zřím v kraje známé a štěstím září vlhký zor, zde luh i pole zlato samé, tam v dáli modré věnce hor. A u mé paty ručej zvoní, ta světlá stopa květy luk, ve stříbro vln své větve kloní se stinnou olší lesní buk. [74] V svém snění vidím chýši nízkou, jak stávala tu rok co rok, kmen vonné lípy s útlou břízkou a bílý topol opřen v bok. Kol rámů oken révu vinnou a modrých hroznů sladkou tíž, i zdá se mi, že zas mně kynou, jak v děctvíděctví, ony hrozny blíž. l zdá se mi, že otec, matka teď právě vyšli z jizby ven a k oknům jdou, ó chvíle sladká, a otec sahá pod lupen, a s úsměvem mně hrozen dává a matka vine v lokty své, co zatím ret můj ochutnává plod šťavný révy ohnivé. A nevím, proč skráň věsím v dlaně, snad strachem, by mně neuprch’ ten zjev, jak z mlází plaché laně, když v stádo jejich lovec vtrh’; 75 mé srdce buší, ret se chvěje a ňadra dmou se bouřněji, ptákpták, zlacen světla proudem, pěje ve svadlých květů závěji; na větvích, v slunce zlatém jasu, kde jaké hoří poupátko. Ó upomínky děckých časů, vy krásná, zlatá pohádko! 76 OBSAH.
Str. Pohádka5 Dvojčátka14 Na třešních17 Uvítání19 Večerní idyla23 Pouť na horách26 Květ lipový29 Sen tkalce Tadyáše32 Romance42 Skolie48 Sloky58 Verunce65 Útěcha68 Holubičky70 Slavík71 V svatvečer72 Pod keřem modrého bezu74
E: av; 2004 [77]

Bibliografické údaje

Nakladatel: Vilímek, Josef Richard
(Tiskem a nákladem Jos. R. Vilímka.)

Místo: Praha

Vydání: [1.]

Počet stran: 78

Kniha má pevnou nepůvodní poloplátěnou vazbu. Desky, do nichž je knižní blok vsazen pruhem hnědého plátna, jsou polepeny papírem s hnědo-žlutým mramorovaným vzorem (v levém horním rohu předních desek je umístěn štítek se signaturou), hřbet svazku a rohy desek pokrývá hnědé plátno. Na hřbetu je zlatou barvou vyražen do dvou řádků nápis minuskami Arietto. Básně., shora i zdola ohraničený zlatou linkou; stejná se opakuje též v hlavě i patě hřbetu. Ořízka je modře stříkaná, kapitálek červeno-bílý. Na předním přídeští je vlepen bohatě zdobený knihovnický štítek s vepsanou signaturou; v levém horním rohu se nachází malý štítek s nápisem verzálami Knihařství P. Šimáček Buchbinderei. 367. III.; vlevo jsou zapsány knihovnické značky. Předsádky tvoří nažloutlý papír. Dochována je i původní obálka z bílého lesklého zesíleného papíru. Přední strana obálky, lemovaná jednoduchým zlatým rámem, nese uprostřed ovál zdobený ornamentálním hlubotiskem; uvnitř oválu je zlatým okrasným písmem vysazeno Lad. Arietto: Básně (minusky). V pravém dolním rohu je rovněž zlatě tištěna tiráž (ve třech řádcích) Nakladatel Jos. R. Vilímek V Praze (drobné verzály). Zadní strana obálky je analogicky orámována, uprostřed je situován zlatě tištěný znak nakladatelství v kruhovém poli, zdobeném opět ornamentálním hlubotiskem. V patě na ose je uveden údaj Cena 50 kr. (zlaté minusky). Knižní blok začíná vakátem, strana [II] obsahuje nabídku další produkce nakladatelství - překladů od téhož autora (názvy děl tištěny červenými verzálami). Titulní list (s. [1]) je vysazen verzálami několika typů a zarovnán na střed strany. U horního okraje se nalézá autorovo jméno, po dvojtečce pak následuje v horní polovině strany název díla, uprostřed je vyražen znak nakladatelství, v patě drobným písmem tiráž. Přibližně uprostřed strany je otištěno modré kulaté razítko Regiae Biblioth. Acad. Pragen. (opakuje se uprostřed strany [78], závěrečného vakátu). Strana [2] je vakát, na střed strany [3] je vložen nápis Arietto: Básně (verzály, v názvu díla okrasné), strana [4] je znovu vakát. Celý knižní svazek je tištěn hnědým tiskem na zesílený papír. U horního okraje stran je umístěna linka; sudé strany nad ní mají uprostřed verzálami jméno Lad. Arietto, strany liché nadpis Básně; ve vnějším rohu strany je nad touto linkou vkládána arabská paginace. Pouze úvodní strany jednotlivých básní nejsou paginovány a v hlavě nesou bohatý ornament. První sloku otevírá vždy zdobená iniciála, zarážky v závěru textů představují nejčastěji různé květinové motivy. V současné době jsou listy se stranami [1]-[2], [3]-[4] a [77]-[78] uvolněny z vazby.

Formát: 155x91 mm

Zdroj. signatura: Národní knihovna ČR, Praha; 54 H 842

Vlastní jméno autora zní Ladislav Šebek. V této jediné sbírce autorovy původní tvorby převládají přírodní a milostné motivy. Čtyři básně na stranách [48]-57 pod společným názvem Skolie pokládáme za samostatné texty; soubor sedmi pravidelných básní na stranách [58]-64 nazvaný Sloky považujeme za celek zachycující sled navazujících přírodních scenérií. Verše, jež přesahují na nový řádek, zatahujeme na řádek jediný. V místech, kde nejsou zřejmé hranice slok na rozhraní stran, se řídíme rýmem a významovou uceleností sloky. Výsledek těchto zásahů se projeví v nástroji statistiky, a to v údaji o počtu slok a jejich délce. Po jazykové stránce knihu upravujeme co nejméně. V hláskosloví šetříme kvantitu samohlásek (dešť, koralový, tajůplné), hláskovou kvalitu a veškeré hláskové alternace vůbec (laloch, všickni, děcká - dětský; juž - již, šalmaj - šalměj), včetně nedůsledného měkkého zakončování substantiv skloňovaných podle vzoru kost (bolesť, radosť, žádosť, slasť - avšak též svěžest, milost, starost), dále vkladné hlásky (žežhuličko), hláskové výpustky (paprsk, lilje), přesmyky (hedbáví - hedvábí), hiátové -j- (lilije) a vokalizované předložky (ve potoce, se křídel, ale bez mne). Na rovině pravopisné zachováváme distribuci s- a z- v předponách (stichlo, svadlý), zdvojené souhlásky (vonničky, vesských, ale bělorouném), psaní i - y (rozmarýnkou - rozmarínky, Krištof) a apostrofy, vkládané nejčastěji u sloves v příčestí minulém, ve 3. osobě singuláru prézenta, v imperativu či 1. osobě plurálu futura a též v příslovcích (vzdych’, odtrh’, smek’ se, prohléd’ si; můž’; začněm’; rozžem’; dél’, snáz’, něžněj’, raděj’ - ale nepřestanem, naděj). Grafickou podobu výrazů přejatých neupravujeme, a to včetně záznamu kvantity (chor, ében; guirlandou, muselínu). Neměníme ani hranice slov v písmu, zvláště u příslovcí (v před, v zad, v zadu, po tichu) a číslovek (stotisíc). V oblasti tvarosloví a slovotvorby přejímáme v deklinaci substantiv lokál singuláru na čelu, vznětě, dativ plurálu nohoum, instrumentál plurálu rtoma; tvoření adjektiv méně obvyklými příponami: ledné, růžné, křišťalné, šťavný, hlubném, zřídka užívaný jmenný tvar adjektiva: hezka; knižní slovesné tvary: vece, rci, rcete, vrci, imperativ: otevř, kondicionál: nemoh’ by jste býti, zda by jsi nechtěl; příklonné -ť či -tě: těžkoť, právěť, jeť, byltě. V lexiku se objevují básnické výrazy nyjící, průzrač, pocelu, na lesní mýti ad. Pro interpunkci sbírky je charakteristické oddělování komparace uvozené spojkou jak, jako, jež ponecháváme (s. 6, ř. 4 - 3 zdola: V jejím oku milost snila, / jak v studánce slunka zář. nebo s. [26], ř. 2: Stojí hory kruhem, jako panny v kůru,). Dále doplňujeme chybějící čárku ve vokativu nebo mezi jednotlivými větami v souvětí; zřejmě omylem užité znaménko naopak odstraňujeme (srov. s. [23], ř. 12). Čtyři tečky za nedokončenou výpovědí nahrazujeme znakem tří teček. Necháváme malé začáteční písmeno ve slově následujícím po vykřičníku, který neuzavírá větu (s. [70], ř. 1 zdola: Pst! ať mi je ze sna tvůj krok nevyruší!). Ojedinělý případ na straně [14], kde sloka končí středníkem a sloku následující uvádí velké písmeno, opravujeme jako tiskovou chybu. Ve značení přímé řeči rušíme formální opakování znaků uvozovek na konci první a začátku druhé sloky jediné promluvy (s. 24, 2.-3. sloka).