VEČERNÍ IDYLA.
Dvě malé bérky na stráni,
nad nimi v letu havrani,
rty z mechu květy špulí;
struž jako oblouk přepíná
keř střemchy, k olši kalina
pol rozvita se tulí.
Jak sníh bělostné berušky
své hlavy v mechu podušky
do vřesu měkce kladou;
jim poblíž v oči vesele
hoch jako kvítek jetele,jetele
pastýřku líbá mladou.
[23]
„Ó rci mně, hochu, nad hlavou
ty obláčky kam poplavou,
kde ku spánku se schýlí?“
Hoch líbá děvče do tváří:
„Ty do nebe jdou k oltáři,
jeť milá to a milý.“
„Zda zříš tu hvězdu ze zlata,
jak překrásně je rozžata –
tam snad ten párek stane?
Tu modrou průzrač v nebesích
a na horách ten padlý sníh,
z nichž chlad ku skráním vane?“vane?
„ZdaZda ptáky slyšíš šveholit,
z jichž písní v duši slétá klid,
ve sladké vábě snění?
Zda vůni cítíš, jejíž dech,dech
pln síly vstoupá z keřů všech,
jak vzduchu lehké chvění?“
Než hoch, v svém oku lásky jas,
těch přírody kol nezří kras,
jat kouzlem jiným v duši,
v svou náruč tiskne milou druž
a líbá ji a vine úž,
a srdce jeho buší.
24
V zem s nebe kane hvězdná zář,
v své nyvé kráse luny tvář
se v mléčné dráze zvedá
a červánkových růží květ,
jenž opadal a k moři slet,
již mlha kryje šedá.
A ruku v ruce pospolu
hoch s dívkou kráčí k údolu
po mezi žitným polem;
vzdech poslední a ruky stisk,
do vrátek chýžky měsíc blysk
a ticho vládne kolem...
25