SLOKY.
I.
Věsím čelo, pouštím knihu
v měkké vřesu hedvábí,
nad mou hlavou kosmo k jihu
křídly plují jeřábi.
Slunce metá zlaté střely,
z rákosu zní čejky hlas:
Věčná škoda, konec je-li
už té něze letních kras!
[58]
II.
Žlutý rákos podřimuje
vrb a olší ve stínu,
po hladině tůně pluje
uschlý kalich leknínu.
V zlaté páře kolem břehu
jeleny se vidím pást,
a přírody sladkou něhu
v svadlých listech v sny se klást.
59
III.
Luh i háj pln jarní mízy,
v zmladlém kraji ruch a rej!
Žežhuličko v listí břízybřízy,
zakukej mi, zakukej...!
Kuká, kuká. A já rtoma
počítám – ký, bože, div!
Není možno, žežhulko má,
tak dlouho že budu živ?!...
60
IV.
Z vrchů stoupá bílá mlha,
zlaté slunce na skloně,
pod okny mně klepá vlha
v peň květoucí jabloně.
Vonné snítky na jabloni!
Když vás zlatí slunce zář,
vždy se ke mně ve snu kloní
z vašich květů víly tvář.
61
V.
Máj odslonil květná víčka,
pramen zlata řine z nich.
Na javoru holubička
bílá jako padlý sníh.
Holubičko, něhy zdroji,
sladká vílo vzpomnění,
kéž až zemru, duši moji
bůh v holoubka promění...
62
VI.
V smrčí voní smolná rosa,
východ rdí se růžemi;
bílým tělem albatrosa
ranní mlha zdá se mi.
A jak mlha letí k zemi
přes temena spících skal,
jak by se mne perutěmi
bílý pták ten dotýkal...
63
VII.
U studánky v stinném loubí
v dlaň podpírám smutnou tvář,
rozpjav křídla, v kyprém doubí
drozd si zpívá, korunář.
Srdce moje v květu máje,
pod obalem pozlátka
v té studánce zakletá je
děctví tvého pohádka!
64