POHÁDKA.
Kde na větvi jaká snět,
obalena noční rosou,
a kde jaký vonný květ,
v každém jedna lepá víla.
Pomaloučku nožkou bosou
vystupují z kalichu.
Svůdné údy obestýlá
hebký závoj z mlhy tkaný.
Laškujíce na vše strany
kráčí parkem po tichu.
V líčku střídá růže sníh
a ve vlase zlatem plane
kruh paprsků slunečních.
[5]
Vzduch je plný sladké vůně,
v růžích slavík láskou stůně,
s krůpějemi rosy kane
zvučné ticho do duše.
Pod korunou moruše
spí hoch mladý.
Těžkoť moci
odolati letní noci,
plné kouzel čarovných:
ve opojném smyslů vznětě
na svá ňadra přivine tě
a nepustí z loktů svých,
se svým dechem dech tvůj mísí,
svými rety na tvých visí,
pije víno citů žhavých,
jimiž kypí nitra číščíš,
a když něhou svou tě spila,
v blankytovou prchá výš.
Přišla víla líček smavých,
sklonila se v hocha tvář.
V jejím oku milost snila,
jak v studánce slunka zář.
Byla jako vonný květ
na růžovém skvětlý trsu,
6
holubičky oblých prsů
klovaly se z živůtku,
koralový, drobnydrobný ret
pod polibkem žhavým slunce
zrál v nachovou jahůdku,
a na čele ve korunce
v mléčných perlí matném chvění
hvězda zlatá planula.
Ponořené v blahé snění
se rtů mana kanula
v ústa hocha suchem zprahlá –
sladká mana pocelu...
Ručky svoje vstříc mu vztáhla –
ve snu cítil na čelu,
jak se měkké dlaně chvějí,
ve snu cítil, jak se vlní
nad srdcem mu ňadro její,
jak jí buší vášeň v skráň
a z pod řasy oko plní
sladké touhy mocný vznět.
Stála tu jak snivá laň.
Sněžné čelo věnčil kolem
sterých snítek pestrý květ.
7
Zvučné ticho noci rušil
mocný ručej, jenž spěl dolem.
Zašeptala víla slova:
„Sotvas asi, hochu, tušil,
že než východ vzplane znova,
na věky už budeš mým.
O jak dávno toužila jsem:
kéž tě věčně líbat smím,
kéž se na tvých loktech mohu
chvít večerním sladkým časem,
jak na sněti kalich hlohu.
Teď v mé skloň se objetí.
Dřív než jitro v růžích vstanevstane,
ukryjem se v květ, jenž plane
tamo nachem na sněti.“
A čarovná víly slova
hochu zní jak hudba snivá
harf aeolských, v jejichž struny
vánek zadul z oblaku.
Silná vůně jasmínová
v duši mocná kouzla vlívá,
v nebi hasne oko luny,
prchá šero soumraku.
8
V dlaň hochovu béře hlavu,
zrak se noří do zraku:
„Pojď, má duše, po únavu
chci tě líbat v kyprá ústa,
láskou svou tě opojím.
Bez tebe má mysl pustá,
když o tobě pouze sním,
když má náruč rozestírá
po tobě se do dáli
a mé slovo tebe volá,
však jen hluchý ohlas zmírá
nočním tichem o skály,
ač vím dobře: Neodolá,
přec uslyší moje vzdechy,
přijde ke mně nyjící.
Dnes má naděj splnila se,
srdce jásá, slzy těchy
plní oko zářící.“
Svůdná slova! Zvolna vstává...
V svou ho náruč tiskne víla,
vášnivě ho líbá v líc.
Vlas její ho obestýlá,
k tváři jeho líčka smavá
přižehuje víc a víc...
9
Žhavým zlatem východ hoří,
z mlh se kotouč slunce noří.
Pod paprskem teplé něhy
zachvěla se moruše.
Na hochovy líce sněhy
jak by náhle nasypal.
K zemi padá bez duše,
na rtu vzdechy umírají!
Krajem modré páry vlají,
v houští pěje slavík žal.
V květ, jenž kalich v slunci koupá,
čarná víla lehce stoupá,
duši hocha v objetí.
Pod zeleným listím loubí
ručej zvoní, květ se snoubí
s vonným květem na sněti.
* * *
Kde se cesta vzhůru stáčí,
dívka mladá spěšně kráčí
k stříbrnému potoku.
Malé nožky rosa smáčí,
touha dřímá ve oku...
10
Najde-li ho? – Jistě neví,
ale míní, že tu bude
čekat svoje děvče chudé,
slavíčími zváben zpěvy,
spočívaje na drnu.
Myslí si: Až odhrnu
tiše hustý závoj listí,
sen milostný bude přísti
a mne blažen vzpomínat.
K spěchu nutí lásky chvat.
Krůčků pár jen, dech se tají,
ňadra vlnou pozvedají
květovaný živůtek.
Od zadu se tiše plíží,
v mokré trávě krok se smek’,
zlehynka se hochu blíží –
ještě krůček – pak už se skočíseskočí,
přikryje mu ručkou oči,
a se optá: „Kdo to je?“
K zemi kleká, čelo níží...
dlaní zrak mu zaclání –
ale hoch se nebrání...
Šeptá jméno – – pevně dřímá...
Jistě sladký sen ho jímá,
že své dívky neslyší.
11
Kráknul havran nad tiší...
Hlasně dívce srdce tluče...
Ruku hocha chápe ruče –
probudí ho aspoň snáz’...
Ta však chladná jako mráz...
Vzkřikla dívka poděšená,
vzchopila se, z hloubi sténá:
„Ale, hochu, přec se vzbuď,
milým ke mně zase buď,
já jsem tady, dívka tvoje,
či snad – Bože – ne, toť lež –
ach, ty opět žertuješ!
Skráně vlaží potu znoje,
mocný Bože – hochu můj,
vzpamatuj se, vzpamatuj!
Hlava se mi hrůzou točí,
otevř opět modré oči,
a rci jedno slovo jen,
že to všecko pouhý sen!“
Ale marně volá, prosí,
marně dlouhé brvy rosí
hořkou slzou pro něho.
S jeho duší sladce dřímá
ve svatebním lůžku víla
na dně květu vonného.
12
Nad skráněmi zalomila
dívka ručkou, bolesť jímá
duši její ubohou.
Hejna bílých mráčků spěla
blankytovou oblohou.
Nad strání se zabělala
bosá nožka, sdraný šat.
Bolný výkřik, těžký pád...
Ve potoce hlubném vlny
zavířily, touhy plny
po půvabné kořisti.
Zvučné ticho. Ve listí
pták si zpívá. Usnul ruch
rozčeřené tůně v kruh
a z vlhkého hrobu chýlí
vodní růže kalich bílý.
13