VERUNCE.

Ladislav Arietto

VERUNCE.
Zašplounal potok, zaklepal mlýn, proud zlata západ v hvozdů lil stín, horskou jsem cestou spěchal, ve mlýně srdce jsem nechal... Verunko, dítě, zda to byl sen, na horách co jsem prožil, dnes mně to jako lehoučký verš, jejž jsem tam u vás složil; dnes mně ten pobyt u vás jak let ručeje v horském boučí, jak něžné ručky poslední stisk, s milým když milá se loučí; [65] jak jitřní rosy stříbrný pel, rozpjetí ptačích křídel, kříšťalů slunných mízícímizící proud přes kola vlhký hřídel, jako té písně prostičký zvuk, který jsem marně dusil, jejž jsem v ten mladý, zářivý svět uvolnit musil, musil... * Vzpomeň si na mne, Verunko, sever v horách zahvízdá, až první mráz a první sníh jiřičkám slétne do hnízda. U krbu tehdy budete se hřát již v záři smolnice, ty budeš přástkám vyprávět, tatíček říkat v kronice. Sníh bude s vichrem burácet, co vám však do těch nečasů! Jen když ten oheň na krbu plá jasnou září topasů. 66 Šumne sic někdy, zapryskne, v popel se svine, zatočí, však vy mu louče přidáte, že vesele zas poskočí. Že vesele zas zaplane jak modré oko dívčice, když snivým blahem vytrysknou v ně drobných perlí tisíce. A dávno až se rozhostí klid u vás jako v kostele, tak jako žhavá vzpomínka on tryskne ještě z popele... 67