VERUNCE.
Zašplounal potok, zaklepal mlýn,
proud zlata západ v hvozdů lil stín,
horskou jsem cestou spěchal,
ve mlýně srdce jsem nechal...
Verunko, dítě, zda to byl sen,
na horách co jsem prožil,
dnes mně to jako lehoučký verš,
jejž jsem tam u vás složil;
dnes mně ten pobyt u vás jak let
ručeje v horském boučí,
jak něžné ručky poslední stisk,
s milým když milá se loučí;
[65]
jak jitřní rosy stříbrný pel,
rozpjetí ptačích křídel,
kříšťalů slunných mízícímizící proud
přes kola vlhký hřídel,
jako té písně prostičký zvuk,
který jsem marně dusil,
jejž jsem v ten mladý, zářivý svět
uvolnit musil, musil...
*
Vzpomeň si na mne, Verunko,
až sever v horách zahvízdá,
až první mráz a první sníh
jiřičkám slétne do hnízda.
U krbu tehdy budete
se hřát již v záři smolnice,
ty budeš přástkám vyprávět,
tatíček říkat v kronice.
Sníh bude s vichrem burácet,
co vám však do těch nečasů!
Jen když ten oheň na krbu
plá jasnou září topasů.
66
Šumne sic někdy, zapryskne,
v popel se svine, zatočí,
však vy mu louče přidáte,
že vesele zas poskočí.
Že vesele zas zaplane
jak modré oko dívčice,
když snivým blahem vytrysknou
v ně drobných perlí tisíce.
A dávno až se rozhostí
klid u vás jako v kostele,
tak jako žhavá vzpomínka
on tryskne ještě z popele...
67