UVÍTÁNÍ.

Ladislav Arietto

UVÍTÁNÍ.
Mlčí háj, spí skály, nebe jak květ chrpy, zlatými se klasy horský vlní svah; podivno, dnes v poli nezní ženců srpy, nezní píseň děvčat stezkou po skalách. Ani louky pestrý koberec v klín měkký nepřivábil drobných vesských dětí sbor, jenom racek čeří s křikem povrch řeky a zapadá v tmavou tůni stinných hor. Milostivá vrchnost dnes přijede v zámek, by ku konci leta pookřála zas pohledem na obraz, který v zdobný rámek skal omšených vetkán, plný luzných kras. [19] A tu nikdo přece opozdit se nechce, již se zástup lidu nakupil kol bran, každý blíž se tlačí a to nejde lehce, by si prohléd’ paní pěkně se všech stran. Pána – toho znají od nedávných let, ne však paní, – ta prý zvláštní má být květ! * * * Celá ves již tady, jenom rychtář schází, ale už i ten se, čapku svezlou v týl, ve svátečním šatě z listnatého mlází majestátně se svou ženou vynořil. Však než kvapně došel ku zámecké bráně, kdos faráře v davu za taláru cíp zatáhal a prstem ukázal, kde v stráně holá cesta stoupá z řady vonných lip. Mrknul farář okem a ve hloubi šatu zabořiv svou ruku, v tísni myšlének květovaný šátek vytáhl a v chvatu jenom: Máte pravdu! sousedovi řek’. A dořekl jenom, sluhů zástup žvavý ve ozdobném šatě rozběhl se v lid, nelítostně paží místo klestě v davy: Panstvo juž se blíží, cesta musí být! – 20 Rcete nyní, že má fantasie líná, příliš všední dikce, malý žár a vzlet! Odpovím: Mou tvůrčí sílu úžas spíná, těžko kreslit tam, kde každá kresba stinná – věru je ta vaše paní zvláštní květ! Sám pan farář s panem učitelem skorem oněměli nad tím ladem vzácných forem a rychtář, jenž k panstvu dlouhou řeč chtěl mít, zjevem paní chuďas uchvácen byv cele, sotva řekl: Buďte vítána nám vřele ve hor našich vážný, nerušený klid! Při tom čapku vtiskl do mozolných rukou, rozpačitě sklopil chvějící se hled, dnes, ach, jeho úřad zdá se mu být mukou, jížto rovnou nelze nalézti tak hned. Usmála se paní, prohodila cosi. – Na to farář ještě o přízeň ji prosí, však pan baron, jehož labužnický zjev ve rozmarném davu mnohý žert juž ztropil, sněhobílé ručky paní své se chopil a pokročil k bráně, sotva zdusiv hněv. Nenahlížel totiž, jak by všední směs ta ducha jeho mohla zajímati snad, 21 jeho, který zvykl eleganci města, jehož můž’ jen whist a číše upoutat. Beztoho juž celým krajem, kterým jeli, na neschůdnost cesty, na žár slunce lál, a nebýt snad paní, byl by omrzelý nebyl vůbec dojel ani o píď dál. A zde ti ho ještě zdržovati chtějí, kdežto tam – a toho zcela jest si jist, – na zámku naň nové rozkoše se smějí, a pak whist, ach, jeho neodlučný whist! – – Zavřela se brána za vešedší paní, spokojený domů rozchází se dav, jako pentle v důl se příkrou vina strání, nejzáz rychtář v davu rokujících hlav. 22