Ze dlaní vypjal bílou bradu
a od úst odtrh’ zlatou číš:
„Ó Agrafo, k tvým nohoum kladu
své srdce celé, pro tvou vnadu
chci v peklo jít, co dnes mně díš?!
Již rok tomu, co na bazáru
jsem koupil tě, od slunce žáru
květ lilije pol zlomený,
i myslil jsem, že srdce vděkem
mně stlávat budeš v loži měkkém
na zlatých vlasů prameny.
I chtěl jsem tě mít otrokyni,
když zrak měsíce bloudí síní,
bych s rtů tvých ono kouzlo pil,
jež v nach čaruje bledosť tváří
a žluť, ten krutý přízrak stáří
a promrhaných žití chvil.
A zatím v žhavém touhy plání,
ó Agrafo, tys mojí paní
a kouzelnicí vítěznou,
já, žebrák, u tvých nohou prosím:
Ó přej, nechť polibkem tvým zrosím
své rty, jež lásky žízní schnou!“ –
A Agrafa, ta lilje smavá?
Svou rukou jenom v odpor mává
a ku bojaru hovoří:
„Slyš, na potulce ranním časem
dvé mladých orlů vybrala jsem
z jich hnízda v srázném pohoří.
Až zpernatí těch ptáků křídla,
by v jasných sluncí zářná sídla
se v bouřný mohli dáti let,
pak ručím tobě hlavou svojí,
že po úmorném lásky boji
můj, pane, slíbáš sladký ret!“
A bojar věří, šťasten věří. –
Když do komnaty na prah dveří
vstoup’ číšník, štíhlý, krásný hoch,
tu číš, kde plála réva zlatem
a rubíny, v dlaň chopil s chvatem
a vzdych’: „Kéž už bych líbal moh’!“
„Již vypršel čas slibu tvému,
ó Agrafo, jak šťasten jsem,
že trýzní lásky umdlenému
zas v ráj se změní celá zem.
Teď s druhy jedu na lov, drahá,
však s večerem se vrátím zpět.
Hleď, orlové! Má dlaň se zdráhá
je v podnebesí pustit v let.
Kás divná tucha duši jímá
a cit, jenž na dně srdce dřímá,
mou úzkostlivě úží hruď.
Přec pustím je, ať k slunci letí,
já večer k tobě do objetí
se navrátím. Teď s bohem buď!“
A odejel. Psů lačná smečka
v ráz rozprchla se v okolí,
a za psy lovců dlouhá vlečka,
na čapkách péra sokolí.
V pěst svírá bojar břitké šípy:
Ať kanec je, ať srn, či laň,
dnes, duše má kdy touhou kypí,
vše bez milosti sklátí dlaň!“
A bojar pádí na svém oři.
S ním dopola kruh lovci tvoří.
Tam laň, hle, míří v blízký les:
„Můj šíp ji dneska prvý skolí.
Pak roh ať v jásot zahlaholí
a se šňůry ať vzletne pes!“
A laň psy štvána zniká v doubí.
Dešť šípů za ní bojar slal,
však nadarmo, přec prchla v loubí,
jež ostružina s hlohem vroubí,
a za ní bojar dál a dál.
Již v houští zmizel lovců zraku,
ve listí moři, kouře mraku
a ještě šípem stíhá laň,
v tom, zda jen možno věřit oku,
hle, Agrafa na stráně boku
v mech úbělovou tiskne skráň.
Jí opodále číšník v krvi.
Ne laň, on zhynul deštěm střel.
Vzkřik’ bojar, strašně stáhnul brvy,
a pohledna v zrak ženě prvý,
jak zachvěl se, když v prázdno zřel.
A nad hlavou, slyš, tepot křídly:
My zloupili tvé ženy zrak!
Dnes ku pomstě jsme čas náš zhlídli
a v zem se snesli ze oblak.
Zda Agrafa tvá srdce měla,
když láska s něhou matky chvěla
svou perutí nám nad hlavou,
a ona přijdouc v hnízdo naše,
do skalních srázů s námi plaše
pryč pospíchala dálavou?
Ó Agrafa, to věrná žena,
cos nemoh’ ty, to jiný moh’
a číšník tvůj, tich jako pěna,
to věru jiný býval hoch.
Ji v ústa líbal – byltě mladý,
co zatím vousy ze své brady
tys v marné touze lásky rval...
Tu bojar napjal v hněvu šňůru,
šíp zasvištěl a kroužil vzhůru
a orly oba k zemi sklál.
A v mžiku s koně bojar sklesl. –
Když Agrafu však na kůň vznesl,
pod tíží bolu schýlenou
a zdrcen cválal tmání stromů,
tu poznal, že si veze domů
svou krásnou ženu – šílenou...!